Poslední srpnový podvečer patřil v Městské knihovně v Třebíči přednášce o současné situaci v Pákistánu, který zasáhla jedna z největších katastrof novodobé historie. Rozsáhlé povodně, které spustily silné monzunové deště na severu Pákistánu v provincii Chajbar Paštunkwa, rozpoutaly největší boj milionů obyvatel země, která má rozlohu 800.254 km2, včetně Kašmíru. Poutavé vyprávění Marcely Müllerové, rodačky z Dolních Vilémovic, která v Pákistánu žila necelé čtyři roky se svým manželem a dětmi a vrátila se do svého domova v německém Passau těsně před touto katastrofou, vyvolalo v posluchačích přednášky mnoho otázek a záběry z postižených míst vháněly doslova slzy do očí.

Dle slov Marcely Müllerové je Pákistán zemí neskutečných barev, s bohatou kulturní tradicí, ale též zemí protikladů, nedá se vyfotit, musí se natočit, jen živě zachycené snímky jsou názornou a pravdivou ukázkou ze života námi tak vzdáleného a současně nepochopitelného Pákistánu. V první polovině přednášky hovořila o aktuální stavu v Pákistánu dle informací, které má od spolupracovníků české organizace Člověk v tísni. Rozsah katastrofy horší než tsunami v roce 2004. Pod vodou jsou celé vesnice, lidé jsou odříznuti od pomoci. Přeživší sužují průjmy, cholera, kožní choroby, malárie, vši, infekce dýchacího ústrojí atd. To vše je provázeno zoufalým nedostatkem pitné vody, potravin,lékařské pomoci i léků. Záplavy se nevyhnuly pětině území Pákistánu. Povodňová vlna přišla v noci, hodně obyvatel zůstalo uvězněno i několik dní na střechách domů nebo v korunách stromů při záchraně holého života. Dle statistiky OSN z 25.8. se uvádí 20 mil. lidí postižených tímto živlem, více než 7 mil. bez střechy nad hlavou, 1,2 mil. zničených domů, 3,2 mil ha úrodné půdy pod vodou, zničená infrastruktura, 1.600 mrtvých a 2.366 raněných. Čísla však nejsou konečná, neboť se záchranáři v důsledku silného deště ještě nedostali do horských oblastí, kde zatím nemohly zasahovat ani vrtulníky. Letošní úroda základní obživy obyvatelstva byla zničena velkou vodou, hrozí hladomor. Za vše mluví slova jedné postižené ženy: „Nezůstal tady kámen na kameni, pokud nám někdo nepomůže, pomřeme tady…“ Ač svět jen pomalu chápal rozsah tohoto neštěstí, humanitární pomoc světových organizací přišla téměř okamžitě. Zároveň se však objevuje i neochota podpořit „zemi terorismu“ a některé státy se stavěly k pomoci negativně.

Pákistán je zemí islámu a tudíž je třeba zmínit i ramadán (pohyblivý náboženský rituál) – měsíc půstu, který letos začal právě 11. srpna, i ten se odráží v aktuální situaci. Probíhá rozsáhlá evakuace celých měst, chybí vrtulníky, uprchlické tábory jsou přeplněné a potýkají se s nemocemi, které se vlivem vysokých teplot ještě více rozšiřují.  Mezi lidmi panuje obrovský strach, existenční problémy a návrat do zničených míst je tak hrůzný, že by potřebovali pomoc psychologů, kterých je také velký nedostatek. Zničené území velké jako půl Německa se proměnilo v páchnoucí bahno a studny s pitnou vodou jsou znečištěné na dlouhé měsíce. 17 milionů lidí je postiženo rozsáhlou povodní, již mnozí ji definují jako trest za slabou víru v Alláha dle učení koránu. OSN ji označuje za událost, která překračuje práh zvládnutelnosti. Paní Müllerová označuje ze své vlastní zkušenosti místní obyvatele za vyrovnané, vstřícné, pohostinné a velmi hrdé lidi, kteří se i rádi baví. Protože se v Pákistánu při přátelských setkáních často scházejí a vždy začínají modlitbou, vyzvala ve druhé polovině přednášky i posluchače, aby každý ve své modlitbě na Pákistánce, nyní trpící touto katastrofou, vzpomněl. Promítané dokumenty – aktuální záběry z oblastí zasažených živlem včetně reportáže vysílané v České televizi 30.8.2010 jsou velmi emotivním a silným zážitkem snad pro všechny, kdo je zhlédli. Přiznám se, že mě opravdu mrazilo v zádech při pohledu na autentické záběry a není tomu jinak ani při psaní těchto řádků.

Paní Müllerová dala prostor i pro zvídavé otázky návštěvníků knihovny. Hovořila zejména o tom, jak těžké bylo zvykat si na život v této zemi. Ze začátku si připadala jako ve vězení, když její manžel celý den pracoval a ona nemohla vycházet na ulici, ač celá zahalená, ale bez mužského doprovodu. Nejraději vzpomíná na svou práci ve škole, kde učila, na děti, jejich otevřenost a bezprostřednost. Vyjadřuje velký smutek nad tím, co zemi postihlo. Její přátele a personál, který jí byl nablízku v době její mise v Pákistánu, naštěstí povodně nezasáhly, přesto je s nimi v kontaktu a cítí se všemi postiženými. Svůj honorář za přednášku včetně vybraného vstupného (celkem 6.275 Kč) přidá na sbírkové konto nadace Člověk v tísni,která budovala kromě jiného především školy v Kašmíru. Pro zajímavost uvádím, že povodeň nyní 11 tisíc škol zničila. Závěrečná slova paní Müllerové a výzva k pomoci Pákistánu třeba prostřednictvím dárcovské textové zprávy ukončila velmi zajímavou besedu: „Ne týdny, ani měsíce, ale roky, bude Pákistán potřebovat pomoc…“

Odměnou jí byl květinový dárek a také velký potlesk.

Paní Marcela Müllerová napsala o svém životě v zemi paradoxů a pro Evropany mnoha rozdílů knihu, která byla předána nakladateli. Návrat do Pákistánu si dovede představit snad, až její malé dcery odrostou, nyní se bude věnovat své rodině a žít s ní ve Frankfurtu nad Mohanem.

3.9.2010 | Jana Pavlová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout