Nihilistický Strýček Váňa zasypán listím a beznadějí

Nihilistický Strýček Váňa zasypán listím a beznadějí90%

Scény Městských divadel pražských tento měsíc uvedly hned dvě ruské klasické hry. Jednou z nich je Strýček Váňa v Divadle Rokoko, dílo z pera realistického dramatika Antona Pavloviče Čechova. Režie se ujal Petr Svojtka, v hlavní úloze Ivana Vojnického se objeví Vasil Fridrich a ve vedlejších Zdeněk Dolanský, Zuzana Kajnarová či Nina Horáková. Mezi nimi vyniká Aleš Procházka v roli „katalyzátora“ děje – doktora Astrova.

Klasická ruská díla jsou dnešním divákům překvapivě dobře přístupná a nadčasová, zastávají filozofii (ačkoli ji hlavní protagonisté nesnáší) podobnou té současné – vše je marné, lidé jsou pouzí konzumenti, ničí je vzájemná zášť a závist, všichni se pořád jen pomlouvají a shazují, zkrátka člověk člověku vlkem. Jediné východisko a úlevu spatřují ve smrti – „když máme pěkné počasí, je ideální se oběsit“, jak by řekl Vojnickij.

Zdánlivou těžkost díla vyvažuje jenom doktor Astrov v podání úžasného Aleše Procházky, kterého známe především jako dabéra. Zlehčuje ji svými vtipnými opileckými výstupy a smích budící dikcí, nebo když sázením stromů brojí proti dekadentní ruské buržoazii. Sofie, profesorova dcera, povzbuzuje svého strýčka Váňu k činnosti, která zažene chmury, aneb známé heslo ‚dělání, dělání, všechny smutky zahání‘. Nakonec je však stejně skeptická jako všichni ostatní obyvatelé domu.

Melancholii a bezútěšnost ruského venkova podtrhují vhodně zvolené kulisy v impresionistickém stylu se všudypřítomnými břízami; ačkoli se podle kontextu dialogů, dveří a okenic nacházíme v domě. Do stejného vzoru je vymalován i veškerý nábytek na scéně, kterou postupně zasypává sytě oranžové listí, když se v ději zvolna přechází z léta do podzimu.

Autenticitu dobových ruských reálií dodávají i takticky vymyšlené kostýmy – všichni kromě dvou „světlých“ postav příběhu, profesora Serebrjakova a jeho manželky Jeleny, jsou oděni do tmavých barev. Jelena jako symbol mládí, půvabu a optimismu nosí na jevišti dlouhé bílé šaty rozbité svrchní zlatou vrstvou na sukni. Její choť jako by chtěl její nízký věk dohnat, si obléká výhradně béžové obleky a kožešinový kabát jako car. Jako nefalšovaná Ruska působí i vypadá babička Marina – má typický černý úbor, při sebemenším náznaku rouhání se okamžitě pokřižuje a když už je to nevyhnutelné, nabízí sklenici vodky. A co bychom z rekvizit určitě neměli opomenout, je samovar.

Místy se může zdát, že toto drama napsal snad Schopenhauer nebo Nietzsche. Z Vojnického alias strýčka Váni nihilismus přímo čiší, v 47 letech na něj doléhá těžká krize středního věku. Má pocit, že promarnil celý svůj dospělý život a za jediné „světlo ve tmě“ považuje krásnou a povrchní Jelenu, druhou manželku svého švagra, které zoufalým způsobem vyznává lásku. Jelena k jeho přiznání zůstává lhostejná. Svým sněhobílým vzhledem a sebevědomím připomíná ledovou královnu. Z nepochopitelného důvodu (nejspíš pragmaticky) zůstává v nefunkčním vztahu s o 40 let starším vdovcem, avšak uznává, že je velice nešťastná a že si svou lásku k profesorovi pouze namlouvala.

Oprášit a nastudovat klasické dramatické dílo, zachovat jeho původní pojetí a neměnit ho v nějaký zmodernizovaný nonsens, který by vyzněl úplně jinak než původní myšlenka hry, je rozhodně záslužná věc. O to se na novoměstské scéně postarali Petr Svojtka, Jiří Janků, Jaroslav Milfajt a další tvůrci.

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Divadla ABC a Rokoko - Městská... nabízí i další akce

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!