Den první – „Když se cejtíš na hovno, pusť si youtube...“

V pátek hrál v HaDivadle pražský soubor Divadlo Letí inscenaci Small Town Boy. Hra německého současného autora Falka Richtera tematizuje především homosexualitu, ale i pocity zrady, osamění, nenaplněného života...

Inscenace sice měla několik málo slabších míst; autoři se sem snažili vtěsnat příliš velké množství témat a myšlenek. Například parodie Eriky Stárkové na Angelu Merkelovou nebo dlouhé „kázání“ Jiřího Böhma před mikrofonem působily jaksi nadbytečně a spíše jako exhibice herců. Na tyto malé nedostatky se však rychle zapomnělo díky celku, který byl nabitý silnými momenty a působivou atmosférou. Pěvecký projev Stárkové a Böhma je opravdu chvályhodný, stejně jako herecké výkony všech čtyř protagonistů (kromě zmíněných ještě Jan Grundman a Tomáš Kobr), kteří se nemuseli líbat, ani nijak fyzicky projevovat vztahy, stačily pohledy do očí spolu s dobře zvolenou písní.

V režii Mariána Amslera vzniklo něco na hranici činohry a koncertu s výbornými herci, kteří kázali, zpívali, hráli a milovali s takovým nasazením, že pro mě vytvořili nejsilnější zážitek celého festivalu. A to hned první den.

Den druhý – „Nikdy jsem nepochopil, jak je možné milovat bližního svého...“

Činoherní klub přivezl ceněné Bratry Karamazovy s Jurajem Kukurou v roli otce Karamazova. Inscenace z roku 2015 je dalším zpracováním slavného Dostojevského románu, avšak kvalitám těm v Dejvickém divadle nebo v Huse na provázku zdaleka nestačí. Dílo je jaksi dějově roztříštěné, divák musí děj dopředu znát, aby se neztrácel. Režisér Martin Čičvák zde sází na naturalismus a častou nahotu, což sice funguje, naopak aktualizace do současnosti se projevuje pouze ve Smerďakově docela zbytečném používání videokamery. Inscenace je také nevyrovnaná svým tempem. Začíná docela svižně, ale postupně se zpomaluje a tříhodinová stopáž je pro diváka náročná. Škrty by rozhodně neuškodily.

O hereckém výkonu Juraje Kukury toho už bylo napsáno hodně, nehledě na tom, že za roli dostal Cenu Divadelních novin a byl nominován na Cenu divadelní kritiky. Kukura nijak nepředčil má očekávání, chtěla bych naopak vyzdvihnout Honzu Hájka v roli vzdělaného a pochybovačného Ivana. Hájek s přehledem přechází z poloh klidného intelektuála až do téměř šíleného nešťastlivce a jeho dlouhý monolog v závěrečné části inscenace je zážitek sledovat. Škoda, že se to nedá říct o celé inscenaci.

Den třetí – „Hříchy otců postihnou jejich děti...“

Ibsenovy Přízraky zpracoval režisér Jan Frič v Městském divadle Kladno. Ibsenovo drama o rodině Alvingů, která zápasí s „přízraky minulosti“ a nemocném Osvaldovi, jenž je zasažen hříchy svého otce, v Kladně pojali s hororovou nadsázkou a lynchovskou atmosférou, kdy stěny doslova krvácejí, farář je navenek andělský blonďák, ale vevnitř fanatik atd. Hororové Fričovo pojetí má sice ve spojení s výpravou Jany Hausknechtové výbornou atmosféru, některé detaily pro mě působí spíš jako výstřelky režiséra. Chápu, že Tomáš Petřík jako pastor Manders má vypadat jako andělský vlk, ale jeho nepřirozeně modré kontaktní čočky jsou už trochu moc. Navíc Petřík pořád mrkal a přivíral oči a čočky mu viditelně vadily. Stejně nadbytečný je blonďatý pruh v jinak tmavých vlasech herců Miloslava Königa a Evy Josefíkové, aby bylo jasné, že jsou sourozenci.

Hereckému obsazení se naopak nedá nic vytknout. Exceluje především Alena Štréblová jako Helena Alvingová, pravá ibsenovsky silná a komplexní hrdinka. Za Štréblovou ale nezaostávají ani ostatní, ať je to Miloslav König jako frajírkovský, ale trpící nemocný Osvald nebo krásná služka Regina v podání Evy Josefíkové.

Den čtvrtý – „Tvůj úsměv idiota, co víc si můžu přát.“

Mezi těžkými dramaty se našlo místo i na oddechový literární kabaret Divadla v Dlouhé S úsměvy idiotů. Soubor zde navazuje na svou tradici literárně-hudebních večerů, tentokrát jej tvoří písně dvojice Vodňanský-Skoumal a hořké i vtipné básně Jana Borny. Pásmo je místy doplněno i anonymními nápisy ze zdí domů a toaletních kabinek. Protagonisté si říkaji „bornoherci“ a inscenaci, která je spíš jakýmsi přátelským setkáním, odlehčuje „moderátor“ Miroslav Hanuš, který hned na začátku varuje diváky před jakýmkoli očekáváním a dokonce nás vybízí k odchodu, jestliže nás to nebaví. Nás to ale bavilo moc.

Chvályhodná je především muzikálnost celého souboru, který hraje jako vyrovnaný celek, z něhož nikdo nevyčnívá. Všichni herci recitují, zpívají (často i trojhlasně) a hrají (někdy i na několik) nástrojů, a všechno to umí skvěle. Jmenovala bych aspoň Filipa Cíla, který kromě výborného recitování a zpívání zvládal hrát i na housle a kontrabas; dále třeba Jana Medunu nebo Veroniku Lazorčákovou.

Funkční je také jednoduchost provedení – účinkující minimalisticky střídají stání a sezení, mají na sobě obleky a jednoduché šaty v případě dámského obsazení a za nimi na plátně běží prosté animace Jaroslava Milfajta. Scénické provedení se insenátoři někdy pokusili oživit např. kostýmem králíka při písni Králík pokusný nebo obří loutkou staříka, což bylo příjemné zpestření, ale vlastně by pásmo bylo dost zábavné i bez nich. Troufám si říct, že žádný divák neodešel bez úsměvu na rtech.

Den pátý – „Sníh ležel všude kolem a hejna vran...“

Německý soubor Theater Bremen přijel s českou-německou adaptací Kafkova Zámku Das Schloss. Kafkův nedokončený román o zeměměřiči K., který přichází do cizího světa, který není s to pochopit, je známá záležitost (naštěstí, na titulky jsem z mého místa na kraji druhé řady totiž vůbec neviděla). Zpracování v režii Alexandera Riemenschneidera originálně mísí mluvené slovo jak německých herců, tak českého spisovatele Jaroslava Rudiše, s živým provedením písní Rudišova Kafka Bandu.

Kdo zná Rudišův Kafka Band, zná dobře i jejich koncertní zpracování Zámku. Písně jsou drsné i jemné, rockové a poetické. Charismatický zpěv Jaromíra 99 ve spojení s recitací Rudiše (i když na představení mu místy nebylo rozumět) a talentovanými hudebníky (jmenujme aspoň kytaristu a baskytaristu a.m.almelu, který mimo zmíněné hraje třeba i smyčcem na mandolínu), je zážitkem už sám o sobě. Zde je obohacen ještě o výborné výkony německých herců, kteří vyprávěli, ztvárňovali několik rolí a neúnavně běhali na běžících pásech.

 

Divadelní svět Brno je od loňského roku, kdy jeho vedení převzalo Národní divadlo Brno, výrazně lepší v organizaci i kvalitě nabízených titulů. Škoda jen, že je festival nahuštěn do pěti dnů; některé velmi lákavé inscenace se tak kryly a bylo opravdu těžké vybírat.

4.6.2016 | Pavla Haluzová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout