Ponechme nyní čistě literární kvality stranou a nahlédněme na vřelé přijetí, kterého se debutu Ann Leckiové dostalo, v kontextu vývoje, kterým fantaskní scéna prochází. Sci-fi literatura začala v posledních letech jaksi organicky a vlastně i logicky v daleko větší míře reflektovat aktuální celospolečenské tendence vyznačující se příklonem k politické korektnosti, akcentaci multikulturalismu či genderové problematiky, což se samozřejmě projevilo i ve formě oceňování těmto otázkám se věnujících autorů i děl.

Žádnou záhadou není ani skutečnost, že podobné postupné přehazování výhybky není ani zdaleka všem po chuti, což vyústilo mimo jiné ve vznik hnutí Sad Puppies soustředěného především okolo bílých a mužských autorů, které fandom – nebo alespoň jeho nejhlasitější část – rozdělilo na dvě výrazně polarizované skupiny. A jen těžko bychom hledali signifikantnějšího, a tím pádem i diskutovanějšího a viditelnějšího, zástupce vyvolávacího tření mezi znepřátelenými tábory než román z pera ženské představitelky spisovatelského řemesla, který vypráví o  rádčské civilizaci, která i přes zjevnou fyzickou odlišnost nerozlišuje v rámci společenského nastavení pohlaví.

Ačkoliv byl právě uvedený a nepochybně unikátní literární prostředek v souvislosti s románem tím asi nejskloňovanějším, bylo by chybou veškerou zajímavost ve Službách spravedlnosti redukovat pouze na něj. Daleko nosnější prvek knihy představuje atypičnost hlavní postavy, kterou není nic menšího než umělá inteligence vojenské transportní lodi Spravedlnosti Toren, aktuálně uvězněná v pouhém pozůstatku vědomím obdařeného vesmírného plavidla, v těle perifera Breq. Periferové ve většině případů představují členy Rádčskou civilizací kolonizovaných národů, kteří se po napojení na umělou inteligenci lodi stávají její přirozenou součástí; kusem inventáře, který kromě zevnějšku ničím nepřipomíná původního jedince.

Právě jinakost ústřední/ho protagonisty/ky (opět se dostáváme ke zmíněnému nerozlišování pohlaví) vyvěrající ze samotné povahy umělé inteligence, její jisté odměřenosti dané až chladnou racionalitou a nezatížením standardní emocionální škálou, poskytuje románu obrovskou službu. Způsob, jakým Breq vnímá a zároveň tápe v lidské mysli, a odlišný úhel pohledu, kterým se dívá na častokrát zdánlivě obyčejné životní situace, nabízí především skrze chytré – nikoliv prvoplánově přechytralé – dialogy a vnitřní monology, které s hloubkou a v několika momentech i se zastřenějším humorem příjemně reflektují (nejen) současnou společnost.

V souvislosti s předchozím odstavcem se sluší zmínit, že ti, kteří budou na základě textu z obálky očekávat omračující space operu, mohou od knihy odcházet s pocitem určitého zklamání. Ačkoliv se příběh odehrává na velké ploše – a to ať už z hlediska času, tak prostoru -, Ann Leckiová jej – ostatně jako celý svět - buduje s pečlivou pozvolností, tempo drží na výrazně nízkých hodnotách, šetří s akčnějšími scénami a zároveň jej odívá do hávu po všech stránkách dospělé a umělečtěji pojaté komorní konverzačky, čímž úspěšně následuje šlépěje zanechané vrcholnými díly Ursuly K. Le Guinové či Ambasadovem Chiny Miévilla.

2.6.2016 | Adam S. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout