Původní hra dramaturga NdB Martina Sládečka spojila život Alfréda Radoka s motivy slavné kantáty Bohuslava Martinů Otvírání studánek. Do osudu jednoho z nejvýznamnějších evropských režisérů tvrdě zasáhly oba totalitní režimy a jedním z těchto zásahů byl v roce 1960 zákaz jeho zpracování právě Martinů kantáty. Radok byl nejprve vykázán z Laterny magiky a poté ze země. Sládeček své drama zasazuje do švédského exilu, kdy manželé Alfréd a Marie Radokovi řeší otázku, zda má Alfréd letět režírovat do Vídně, když to znamená přelet nad milovaným Československem.

Chvályhodný je především Sládečkův nápad spojit Radokův osud právě s kantátou Otvírání studánek. V Radokově životě to byla přelomová událost; po zákazu a vyhnání ze země prodělal infarkty a v exilu se trápil steskem po domově. Paralelou je zde stesk postavy Poutníka po rodném kraji v kantátě. Díky tomuto spojení také inscenace není pouze zobrazením životního příběhu, ale hudební a taneční podívanou, protože je doprovázena živým orchestrem a zpěvem Kantilény, sboru dětí a mládeže při Filharmonii Brno.

Sládečkovo zasazení do tohoto časového úseku bohužel nedovoluje představit komplexnější obraz a postavy jsou jaksi ploché. Režisér Radok je zde ve fázi, kdy už jenom smutní a nevidíme ho jako toho slavného energického režiséra, kterým jistě byl. Dramatik se to sice snaží předvést v několika retrospektivních obrazech, např. výborná je scéna, kdy Radok předvádí, jak režíroval herce Vydru; i tak se to ale zdá jako nedostatečné zobrazení osobnosti. Stejně tak je tomu u Marie Radokové, kterou zde vidíme jako starostlivou a podporující manželku, nic víc se však o ní nedozvíme.

Otázkou je, proč se tvůrci rozhodli uvést inscenaci na velké scéně Mahenova divadla; komornímu příběhu by nejspíš více slušela menší Reduta, kde by i výborně interpretovaná hudba jak Víta Zouhara, tak Bohuslava Martinů měla větší účinek na diváka. Právě uvedení celé kantáty Bohuslava Martinů po skončení činoherní části je působivé, ruší jej jen výstřelky režiséra Jana Antonína Pitínského, jako jsou vodní pistolky nebo až příliš expresivní tanec, které do zbytku inscenace nezapadají. Spíš zůstavá dojem, že se Pitínský jen snažil dostát své pověsti vždy originálního režiséra za každou cenu.

Hereckým výkonům, hudbě a scénografii se naopak nedá nic vytknout. Dušan Hřebíček a Eva Novotná v rolích manželů Radokových jsou přirození a autentičtí; výborné je také ztvárnění Laterny magiky Terezou Groszmannovou. Hudba Víta Zouhara efektně využívá motivů z Otvírání studánek a nenásilně zvýrazňuje dění na scéně. Jednoduchá scénografie Tomáše Rusína a projekce Tomáše Hrůzy pak účelně korespondují s inscenací.

Otvírání studánek Bohuslava Martinů je asi nejambicióznější projekt, do kterého se činohra Národního divadla Brno pustila od nástupu nového vedení. Odvaha tvůrců je rozhodně chvályhodná, a přestože inscenace nevyužila plně svůj potenciál, rozhodně stojí za vidění.

(psáno z druhé reprízy 2. května 2016; foto: Jakub Jíra)

9.5.2016 | Pavla Haluzová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout