Ústředním tématem je pocit osamělosti lidí ve velkoměstech. Becker, jehož texty přeložila z němčiny Helena Eliášová, v ní vystavěl poněkud bizarní situaci dnešních singles, kteří se snaží uniknout pocitu osamělosti a najít si někoho, s kým budou sdílet svůj život. Přirozeným způsobem jim to nejde, musí toho docílit promyšleným plánem, dokonce za hranicí zákona. A stane se ještě něco daleko zvláštnějšího – po městě se najednou začnou ztrácet desítky a desítky občanů…

Liška a Polášek působí ze začátku poněkud nevýrazně, chvílemi rozpačitě. Poněkud stoický úvod komedie oživí teprve zvědavá sousedka, Zuzana Bydžovská, jejíž výkon je tím, který hru svým způsobem stmeluje, snad jako nejvýraznější a nejdůvěryhodnější prvek. Dialogy postav vyznívají místy poněkud nesourodě a nekompaktně. Pojítkem zápletky je doslova dramatický prvek přepadení a rukojmí. Zoufalý počin pana Majera ve ztvárnění Pavla Lišky se stává inspirací pro další osamělé a spouští tak lavinu doslova dramatických okolností, které se ve městě začnou najednou dít. To dodává hře jisté napětí a nedovolí ji tak upadnout v nudný stereotyp.

Zajímavým je prvek výměny rolí, kdy z oběti se stává zločinec a naopak. Změna úhlů pohledů dvou mužů, jejichž obzory otevírá kdo jiný než žena, pak v závěru vyústí ve smířlivé gesto katarze a bratrství doslova ala Vinnetou. Tomuto smíření předchází bizarní únos, kde únosce starostlivě nabízí svému rukojmímu občerstvení a nalévá víno. V této neobvyklé situaci pak z dostatku času vyvstávají různé úvahy, jež oběma pomáhají zřetelněji uchopit absurditu neutěšených životních zkoušek, zejména osamění a to i ve vztazích.

„Téma té hry je, myslím, naprosto trvalé, lidské a obecné snad pro všechny věky věků. Jsou jím samota, pocit a tíha z té samoty a touha nebýt sám. Naše hra je osobitá, dojemná a snad i vtipná tím, jak se postavy s pocitem samoty nesmiřují a začnou se s ním velmi po svém vypořádávat,“ prozrazuje představitel hlavní role Pavel Liška.

„Samotu zná každý. Někdo ji má rád a někdo ji dokonce vyhledává, ale většina lidí se jí bojí a pro mnoho z nás je prokletím. Marc Becker napsal o samotě komedii. Vypráví o obyčejných lidech, kteří se perou se svojí samotou, a divák se směje. Umí si udělat ze samoty srandu. Protože ví, že to je to nejlepší, co člověk může udělat, když se něčeho bojí. Smát se a nabíjet se optimismem,“ doplňuje režisér Petr Novotný.

Jednoduchá scéna, jejímž autorem je Ivo Žídek, účelně podtrhává děj dramatu. Stejně tak jako kostýmy z dílny Romana Šolce.

Přes místy značně povedené pasáže, plné humoru a komických situací, by si toto drama zasloužilo propracovanější a ucelenější šat. Přesto si svého diváka rozhodně najde, právě svou bizarní autenticitou, korespondující s pořád aktuálním aspektem lidské osamělosti a touze po blízkosti…

8.5.2016 | Suzanne Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout