Kdy a za jakých okolností jste se dostala k zájmu o umění?

Již v mém dětství. Vzápětí jsem vystudovala Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě a hned vzápětí jsem byla na první pokus přijata na FAMU.

Jste velmi všestrannou, téměř renesanční osobností, která píše knihy a maluje obrazy, ale již od dětství Vás lákal i svět filmu. Dá se říci, že filmová režie byla vždy Vaší hlavní metou a snem?

Ano, režii se věnuji primárně a do budoucna to nehodlám měnit. Přesto jsem ráda, že mohu čas od času umělecká odvětví kombinovat. Navíc jsem toho názoru, že všechno souvisí se vším. Každý jedinec se vyvíjí a posuny například malbě rozvíjejí i mé vizuální chápání ve filmu.

Kromě filmové režie se zabýváte také malováním knižních ilustrací. V roce 2009 jste dokonce vytvořila pastelkami největší obraz, zapsaný v české knize rekordů. Co bylo impulsem k tomuto neobvyklému nápadu a co je na onom velkém obraze znázorněno?

Mám ráda výzvy a posouvání hranic. V té době jsem se někde dočetla o největším obrazu kresleného pastelkami a nepřipadal mi tak velký. Tak jsem zkusila nakreslit větší. Obraz se jmenoval Smysl života a zobrazoval střet mezi moderním technologickým světem a přírodou.

Co je pro Vás osobně největší výzvou a proč?

Hrozně ráda bych natočila film, se kterým bych byla stoprocentně spokojená. Tak, abych na něm už nechtěla nic změnit. Je jedno, o jaký žánr by se jednalo. Ale to bude, tuším, výzva celoživotní.

Jste autorkou čtyř knih a stejného počtu krátkometrážních snímků, natočených během studií na FAMU. Ve své tvorbě se často vracíte k problematice života mladých dívek a žen, stejně jako k otázkám lásky a problémů lidské existence. Tyto dějové linie se objevují jak v knize a celovečerním filmu Šťastná, v knize Vanitas nebo ve Vašem studentském filmu Náplast. Co Vás právě k této tématice přitahuje?

Má bývalá profesorka Věra Chytilová mě učila řešit ve svých dílech témata, která přímo souvisí se mnou, která mě trápí a kterým rozumím. Souhlasím s tím, že člověk dokáže lépe a věrněji uchopit příběh, který sami znají. Mně jsou, jako ženě, bližší ženské postavy. Dokáži se lépe napojit na jejich myšlení, akci a reakci.

Myslíte si, že podobná témata dostávají v tuzemské tvorbě (filmové i knižní) dostatečný prostor?

Tak na tuzemském filmovém poli tvoří vztahové či dramatické filmy ze současnosti majoritní část. Film je vždycky otázkou rozpočtu a filmy ze současnosti jsou z finančního hlediska logicky nejlevnější. U knih tohle pravidlo neplatí, tak autoři často popouštějí uzdu fantazii a často úspěšně. Fantasy literatura se v současnosti těší oblibě, a to i v tuzemsku.

Vrátím se ještě k paní režisérce Věře Chytilové, která byla jak velmi výraznou osobností, prosazující práva žen, tak i nadanou umělkyní, nebála se filmy točit originálně a po svém. Byla pro Vás v něčem inspirací?

Určitě byla. Nejen filmově – protože její díla považuji za výjimečné – ale obdivovala jsem ji i jako osobnost. Paní Chytilová byla geniální! Ostrá, ale spravedlivá. Měla vysoce postavené morální hodnoty a nikoho nešetřila. Občas ani nás :) Nikdo nerozuměl filmu tak jako ona.

V kinech jste debutovala s filmem Štastná, který v malé míře vycházel z Vaší stejnojmenné knihy. Proč se nakonec Váš scénář ke snímku tolik odlišoval od knihy a byl mnohokrát přepisován?

Kniha dílem jednoho autora, kdežto film je dílo kolektivní. Prochází několika fázemi a různými granty, kvůli kterým se scénář upravuje. Zároveň každý člen tvůrčího týmu přichází s vlastními nápady – producent většinou škrtá vysokorozpočtové scény, kameraman přichází s vizuálními návrhy, apod...

Prožila jste někdy podobné situace jako hlavní hrdinka zmíněného snímku i knihy Viktorie Šťastná, která během příchodu do velkoměsta ztratí část iluzí o životě a musí se „drsně“ prodírat životem?

Film i kniha určitě částečně autobiografické prvky obsahují. Kniha určitě více. Také jsme vycházela z reálných zkušeností svých hereckých přátel.

Příprava Vašeho prvního celovečerního filmu trvala asi tři roky a jistě nebyla jednoduchá. Co všechno musí mladá a začínající režisérka během této doby zvládnout zařídit?

Po napsání scénáře nastává dlouhá doba zafinancovávání filmu. To trvá často nejdelší dobu. Pak nasledují natáčecí přípravy – výběr štábu, herců, lokací. Následuje samotné natáčení, které je poměrně krátké, a pak jeho postprodukce – nejprve střihová, pak zvuková a nakonec finalizace barevných korekcí a efektů. Pak jde film do kin a současně s tím se podílím na propagační stránce.

Herečka Andrea Daňková, hrající hlavní roli v tomto filmu, se objevila již ve Vašich předchozích filmech. Máte nějaký oblíbený tým herců nebo obecně členy štábu, se kterými ráda natáčíte?

Já mám ráda mladé nadšené nezkažené herce jako Ája Daňková, Maruška Kružíková nebo Anetka Krejčíková a moc ráda s nimi bude spolupracovat i do budoucna. Koho rozhodně nikdy nevyměním je můj kameraman Kuba Křen. Natáčet s ním je vždycky zážitek na vysoké filmové úrovni.

Scénář Vašeho chystaného filmu Mysteria Bohemica se točí okolo tajemných jevů. Jaký máte Vy osobně vztah k záhadám, věříte na neobjasněné věci mezi nebem a zemí? 

Já osobně jsem tak trochu skeptická. Jsem poměrně silně věděcky věřící člověk a to, že je něco neobjasněné pro mě neznamená, že to zaškatulkuji jako nadpřirozenou záhadu. Něco jiného to je ale ve filmu. Mysteriózní žánr vnímám jako velmi poutavý.

Máte velmi ráda fantasy a sci-fi. Můžete uvést několik filmů z těchto žánrů, které se Vám nejvíce líbily?

Z fantasy mě jako kdysi teenagerku fascinoval Pán prstenů. Na plátně to byl prostě zážitek! O to víc mě zklamal současnější Hobit, z kterého udělali čistě reklamní kalkul.

Chtěla byste podobný film, přestože to v Čechách kvůli rozpočtu není snadné, natočit?

Tak to bezpochyby. Ale jak říkáte kvůli rozpočtu a zas bych za každou cenu nechtěla točit něco, o čem vím, že by díky nedostatku financí působilo lacině a směšně.

Se sci-fi úzce souvisí i budoucnost. Myslíte si, že lidé by měli více vzhlížet do budoucnosti a nelpět tolik na současných problémech, způsobených často, omlouvám se za ten výraz, jistou myšlenkovou zaostalostí a malým rozhledem mnoha jedinců?

Zajímavá otázka. Já si myslím, že dost lidí se obecně nechává pohlcovat problémy a obklopovat negativismy. A to jak v současnosti, tak to přenášejí o do budoucna.  Raději vymýšlí tisíc výmluv, proč něco nejde, než aby se pokusili s tím něco udělat. Současný člověk celý je jeden takový velký chodící problém.

Dočetl jsem se, že je Vám blízké období renesance a starověkého Egypta. Obojí byly velmi zajímavé epochy lidských dějin. V některých směrech byl důraz na umění, krásu a stavitelství překonávající možná i naši dobu. Měli bychom si z těchto období nebo lidské historie obecně, vzít něco za vzor, co nám dnes chybí?

Máte pravdu. Oboje období jsou mi sympatické především z hlediska historie umění. Když se zapřemýšlím, co nám dnes chybí - samozřejmě kromě světového míru :), tak mě moc věcí nenapadá. Dnešní moderní člověk vyspělých Evropských zemí má takřka všechno. A myslím si, že právě tato neomezená svoboda je tak trochu kamenem úrazu současné mladé generace. Sice „můžeme všechno“ a všechny dveře jsou nám otevřené – můžeme studovat cokoli, být kýmkoli, cestovat kamkoli, ale ve výsledku je tato neomezenost frustrující.

Můžete prozradit něco ze svých dalších uměleckých plánů do budoucna?

Tak nejaktuálnější je teď natáčení reklamy pro pánské obleky. V bližší budoucnosti plánuji filmové projekty, uvidíme, jak to dopadne. Jinak mě brzy čeká lednová výtvarná výstava, tak bych měla vzít do ruky zas štětec.

Děkuji.

Také děkuji za milý rozhovor.

5.12.2015 | Petr Koutský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout