Brilantní Směšnotemná provokace až z Vídně vysekala z prken třísky v Divadle na Vinohradech

Brilantní Směšnotemná provokace až z Vídně vysekala z prken třísky v Divadle na Vinohradech100%

V sobotu se v rámci festivalu německojazyčných představení konala v Divadle na Vinohradech mezinárodně oceňovaná hra režiséra Dušana Davida Pařízka Směšná temnota. Vynikající text dramatika Wolframa Lotze ztvárnil takřka geniálním způsobem, jemu vlastním. Fenomenální tvůrce tak v zahraničí rozkvetl stejně jako jeho projekty. Zdánlivý anarchismus scény prvotřídně a precizně ovládá diváky silnou metaforou v mnohovrstevnatém textu alegorických vláken. Inscenace roku, text roku, nejlepší scéna a rovněž nejlepší herečka Stefanie Reinsperger v hlavní roli.

Vídeňská hra se vysmívá všem. I sama sobě, zkoumáním hranic mezi kulturami a dramaty kolonialismu.

Bezpečí konzervatismu od Pařízka nelze čekat

Diváci, i z řad českých tvůrců, odměnili bravurní zpracování Lotzovy předlohy dlouhotrvajícím a zaslouženým potleskem. Mnozí z přítomných totiž dost možná znají Pařízkovu tvorbu již z dob jeho ještě českého působení na legendární scéně bývalého Pražského komorního divadla. Smutné na tom je jen jediné, že ho pražští radní klidně nechali zkrachovat a přinutili tak principála k odchodu jinam, kde si ho váží mnohem více. Jeho v zásadě minimalistické pojetí scény a lingvisticko-dramaticky zmutované provokace patří asi mezi příliš nadčasové pro pochopení většiny.

Kvartet žen uprostřed exotiky

Scéna, složená v prvních vteřinách především z obřího prkenného paravanu, působí velmi úsporně, přestože po levé části vybočuje do temného zákoutí, odhalujícího cosi jako obdélníkový stůl se spoustou propriet, přesto však v šerém zákoutí, které vede někam do dáli a odkud se vzápětí vynořuje postava černocha z Mogadiše (Stefanie Reinsperger). Její výrazné hlasové prostředky a důrazný akcent nenechají nikoho na pochybách, že skutečně vidí typického černocha ve smršti slovního toku s patřičným dialektem. Přestože herečka vypadá jako typická běloška.

Během představení se postupně přidávají další figury v různě dramatických rolích i jejich potřebných transformacích. Drsné žerty se však paralelně střídají se smuteční absurditou konání a dnů v odlehlých končinách, kde nelze věřit ani sobě, natož obchodníkům čehokoli, kteří by prodali i vlastní rodinu za cenu přežití. Otevírají se zde též naplno charaktery a prostor pro vývoj a explozi emocí. Ideu repertoáru podtrhují nejen mimořádné herecké výkony, ale i jejich kompaktní ošacení z rukou kostymérky Kamily Polívkové. Catrin Striebeck předvádí naprosto cele a dokonale typického důstojníka Bundeswehru (i s nalepeným knírem), doprovázeného o něco submisivnějším druhem v podání  Fridy-Lovisy Hamann.

Ovšem při balancování po scéně mezi písmeny z diapozitivů a zvýrazňování důležitých kódů či sdělení, jak v písemném artefaktu, tak symbolismem skrze těla za přítomnosti jiné barvy pleti, zjeví se nevýslovně ironická karikatura Dorothee Hartinger, která dozacloumá mimikou sledujících. A dotváří svým poněkud poškozeným archetypem drogově závislé osoby kompletní sbírku fascinující feminní dramatické koláže. Typická Pařízkova dřevěná konstrukce určená k dekonstrukci připomíná českému divákovi závěrečnou scénu ze hry Spílání publiku, ježto v závěru zůstane rozsekána na kusy. Zde ji ovšem dovedl k patřičné propracovanosti přistavenou drtičkou dřeva.

"Sedíme tady uprostřed válečnýho území, o ničem z toho ale nic nevíme."

Naruby aneb rozlehlá perspektiva

Lotzův text je sám o sobě velmi výrazný svou mnohovrstevnatou opulentností. Výrazivo a um německorakouských protagonistek zprostředkovává nepřekonatelně dynamické sekvence na jevišti plynule plující bez zbytečných zastavení. Až na zcela výjimečné momenty, kdy se jeví text už jako velmi košatý.

Samotná kolonizace pak znamená silné téma, které ovšem odhalil již Joseph Conrad ve svém literárním díle Srdce temnoty. Nabízí se zde pochopitelně jistá dějová paralela těžko převoditelná na prkna pódia. Přesto, Směšná temnota dokazuje, že při správném kreativním uchopení lze ukazovat věci stále nově, jinak a povedeně. Dokonce svými proměnami skrze pohlaví a mnoha dalšími promotanými liniemi příběhu historickopostmoderním vyprávěním vyvolává řadu otázek, filozofických konotací, a předně pak pobízí k úvahovému zastavení v čase.

Nutno vyzdvihnout rovněž excelující herečky. Všechny totiž předvádí ojedinělé výkony, samozřejmě v čele s fascinující již zmíněnou Stefanií Reinsperger a jejími proměnami nejen skrze sémantiku sentencí.

Proč tedy tolik povyku pro nic?

V dialozích se mísí možnosti i nemožnosti kultur, válek a politické manipulace. To vše nabaleno o pozoruhodné uvažování tamního obyvatelstva, které dochází k nečekaným filozofiím, jimiž stíhá důležitost pohlaví až do krajnosti. Vztahy i láska patří přece k životu kdekoli na Zemi. Jde o přístup, o omezení zastrukturovaného uvažování, náboženství nevyjímaje. Všichni něčemu věříme. Proč tedy tolik povyku? Kvůli nepochopení? Či snad genderovým rolím?

Možností existuje nespočet a zde se nejspíše objevuje trhlina. Nikdo neumí zavřít myšlení pod diktátorskou kontrolu, až na roboty. I když. A stejně jako v magickém realismu funguje kouzelná představivost, tak i zde protkává imaginace celé vystoupení a odhaluje také důsledky dlouhotrvajícího pobytu kdesi v pralesích, v odloučení, v samotě, jen se zvuky nepřátelské přírody, popřípadě tmy. Umíte si to představit? Jak nezešílet z takových podmínek?

Různé konotace konce (života)

Když den postrádá rytmus, možné je cokoli. Třeba i zabít společníky. Důvody zkrátka nikdo neřeší ani nezkoumá. Propátrávat v tak ponurých podmínkách vlastní nitro, může ústit až v konec. Jak reagovat na všudypřítomné zlo a ticho bez pravidel? Pocity zde překáží, stejně jako nezbedné náhody, ač ne vždy. Zkoumání vlastních hranic zde odhaluje další temnoty. Účelnost i neúčelnost beze smyslu. V mrákotách kdesi mimo civilizace, jen s druhem, který už leze na nervy, ale bez nějž je to ještě horší.

Otazníky civilizace a (ne)bezpečí

Nadčasovost obsahu i precizní postmoderní pojetí ve sprše verbálních hodů a globálně uměnovědné lingvistiky každého jedince pokládají pomocí minimalismu moderní scény o to průzračnější provokaci všem ostatním. Co tím chtěl nebo chce tvůrce říci? Už jen záměrně zpřeházenými kontexty míří přímo do publika. Co je barva? Jen nátěr. Absurdnost předsudků i osudů ve vzájemné prostoupenosti. Piráti přece nevěstí nic dobrého. Proč se ale stali piráty?

Jak reagovat? Zamyšlením na otazníky dneška. Co v divácích asi vyvolá papoušek prosazující rovnost pohlaví? Vidět lze i další element, žijeme v jiném světě a nerozumíme tamním konfliktům, ovšem pozvolná metamorfóza těch, kteří tam např. v rámci armádního příkazu odcestují, může znamenat, že ze samoty v divočině člověk jednoduše zešílí. Krom toho, že se musí do určité míry i přizpůsobit podmínkám prostředí kvůli holému přežití. O to více pak rezonuje ta promíchaná civilizační mutantnost v díle.

Směšnost smyslu

Může být temnota směšná? Mohou být směšné lidské reakce? Směšné může být cokoli, jen se nevysmívat. Kdo určuje hranice čehokoli? A o to jde. Aspekty lidství vyhrocené okolnostmi načechrané jako ptačí peří zřetelně ukazují fikci v níž je možné vše, protože jsme pestří. A výměna rolí pohlaví to jasně dokazuje. Přičemž na výsledku vlastně nezáleží. Alespoň zdánlivě. Realita skrze divadelní prkna tak neproniká k nějakým formálním poučkám, ale v introspekci ve stylu Quo vadis.

Jen jedna hra (v rámci festivalu) je lepší než tahle, a ta je taky Pařízkova

Pařízka lze adekvátně srovnávat snad jen zase s Pařízkem. Dušan David Pařízek působí velmi skromným dojmem a nesnaží se o žádné nátlakové převraty světa, pouze pomocí uměleckých prostředků, které má k dispozici, ukazuje důvody nebo úhly pohledu k zamyšlení. Zřetelně, účelně a provokativně. Například pomocí čtyř žen namísto vojáků Bundeswehru, které plní příkazy na africkém kontinentu za účasti lomozící drtičky dřeva, až lítají třísky do všem stran Vinohradských prken. Jeho výtečné zpracování s názvem Kauza Schwejk ještě o vlas předčí tuto parádní záležitost. Ale to už je jiná hra, v níž hlavní roli předvádí zejména jazyk.

Závěrečná obhajoba somálského piráta

/.../ Beru na vědomí, že stojím zde, před Hamburským zemským soudem, a jsem obžalován z pirátství. Ano, to sedí, já jsem pirát. A stejně tak přiznávám, že činu, z něhož jsem obviňován, tedy přepadení nákladní lodi MS Taipan, jsem se skutečně dopustil... . Jako dítě jsem vždycky říkal: je mi úplně jedno, čím budu, s tím mi všichni vyližte prdel. /.../

Názor informuji.cz: 100%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

Mohlo by se ti líbit...

Divadlo na Vinohradech nabízí i další akce

Místo konání: Divadlo na Vinohradech

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!