Články /
Hudební novinky /
Hypnotické líbánky Lany Del Rey

Hypnotické líbánky Lany Del Rey

80%

Sdílej:Sdílet na FB Tweetnout S Ohodnoť

Lana Del Rey po roce vydává v pořadí čtvrté studiové album. Na první poslech nejde o přelomovou desku, která by vybočovala ze zpěvaččina nostalgického zádumčivého stylu, a skladby místy působí i trochu monotónně. Do ‚Honeymoon‘ je ale potřeba se ponořit a vstřebávat ji postupně jako mozaiku.

Když Lana Del Rey v červenci zveřejnila první eponymní singl z alba, titulní píseň Honeymoon, zdálo se, že se album ponese v tradičním, trochu ospalém, typicky Del Reyovském duchu. Skladby skutečně z pomalého, víceméně snového tempa za více než hodinu nevystoupí, to ale vůbec nevadí. Nálada místy kontrastuje, místy koresponduje s příběhem, který tentokrát není odrazem vnitřního rozpoložení zpěvačky, ale spíš snovým obrazem nefunkčního vztahu s nebezpečným, a o to přitažlivějším, mafiánem.

Už sám název ‚Honeymoon', tedy v překladu líbánky, implikuje naivitu, štěstí a iluzi harmonie, které se ale postavě, jež hlasem Del Rey promlouvá v jednotlivých písních, nedostává. Zvukem je Honeymoon podobná především prvním dvěma studiovkám americké umělkyně.

Desku tvoří dvě části rozdělené intermezzem, v němž zpěvačka recituje úryvek z básně T. S. Eliota, která kontemplativně odráží relativitu času a tendenci lidské mysli podléhat nostalgii. Nutno říci, že onen citát je nejen pro nové album Lany Del Rey velmi příznačný. Z prvních sedmi písní zpěvačka čtyři zveřejnila už před oficiálním vydáním alba včetně hudebního videa k High By the Beach.

Dalšími ochutnávkami z připravované desky pak byly poměrně svižná Music to Watch the Boys to (vůbec první nahraná skladba z alba) a zpěvaččina oblíbená Terrence Loves You, v níž si vypůjčila slova z písně Davida Bowieho Space Oddity.

Kvalitativně je ale právě kratší druhá část to, co dílo korunuje. Už na intermezzo bezprostředně navazující Religion a po ní následující zvukově značně odlišná skladba Salvatore, kombinující anglický text s italštinou, čeří klidné vody v do jisté míry jednotvárné části první. Vrcholem je pak The Blackest Day, která hypnoticky oplakává nastalou a trvající samotu, i gradující 24 a mrazivá Swan Song.

Zvuk některých skladeb připomíná s Lanou spojovanou Nancy Sinatra. Zpěvačka se podle svých slov také inspirovala Milesem Davisem a řada písní, včetně cover verze Don’t Let Me Be Misunderstood od Niny Simone a zmiňované Terrence Loves You, odráží její obdiv k jazzu.

Přestože se jedná o mimořádně jednolitou desku, není samozřejmě podmínkou vnímat album kompaktně. Jednotlivé písničky jsou především jakousi kumulací zoufalství, enormně silného citu a stupňujícího se nebezpečí, které nakonec vyústí smrtí. A to i v nejobecnějším i v metaforičtějším slova smyslu, kdy lze mluvit o smrti milovaného muže, vztahu, iluzí i naděje. Stejně jako u předchozích alb vám občas bude běhat mráz po zádech. Otázkou u Del Rey je, do jaké míry jsou například místy velice jednoduché texty naplněním jejího uměleckého záměru, snahy o vytvoření umělého dojmu povrchní americké společnosti, a do jaké míry je toho ona sama součástí.

‚Honeymoon‘ je každopádně deska, která nabírá na kráse a zajímavosti, čím víc ji posloucháte.