Komediím z pera slovutného barda - a Mnoho povyku pro nic není výjimkou - je vlastní přirozená mnohovrstevnatost, v rámci níž si hravá slovní ekvilibristika podává ruku s myšlenkově bohatou sondou do hájemství vážnějších témat. Ty však Jiří Menzel ve své inscenaci vůbec neakcentuje, zcela je posílá do ústraní, Shakespeara představuje jako lidového baviče a jeho hru i skrze krácení textu přetavuje do podoby pouhé příjemné letní konverzačky.

Není charakterističtějšího představitele zmíněného zploštění než kostýmů, které má na svědomí Sylva Zimula Hanáková. Na jednou stranu se pyšní šmrncovní krásou, na tu druhou se v nich zračí výstižná a prvoplánově triviální symboličnost, která začíná a zároveň končí u toho, že zatímco oděvy představitelů dobra jsou vyvedeny ve světlých odstínech, tak ničemům náleží černá.

S uvedeným přístupem, který si klade cíl diváka především pobavit a zároveň mu nedat příležitost k roztočení mozkových závitů, souzní i samotné herecké výkony odehrávající se na skromné, výraznějších nápadů prosté, přesto dostatečně účelně vystavěné scéně. Ve své podstatě se vůbec nedají označit za špatné. Herci jsou typologicky vybráni správně a s dovádivým shakespearovským jazykem v moderním překladu Martina Hilského si rozumí.

Svízel však spočívá v tom, že kvůli vlastně přiznané okleštěnosti se z jednání postav vytrácí výraznější motivace, jakož i emocionální hloubka. Dění na jevišti se sice nese ve znamení svižného tempa a chytrého slovního hašteření plného svěžích dvojsmyslů, ale jen letmý pohled za pomyslnou oponu ukazuje, že po něm de facto pobíhají čokoládové figurky – zvenku okouzlující, uvnitř však zcela prázdné.

Cestu z bažiny nevýrazných a mělkých, byť umně ztvárněných postav, pak ukazuje Petr Čtvrtníček. Jeho pomateně domýšlivý Puškvorec se honosí až záměrně přehnanou teatrálnosti, která výborně souzní s cíleným hraním inscenace na čistě komediální strunu a stává se v tomto případě více než vítanou. I relativně malý prostor tak populárnímu komikovi postačuje k tomu, aby si naplno podmanil publikum a zároveň ukázal, proč se právě on stal ústředním článkem mediální propagace recenzovaného kusu a zároveň personou shlížející na nás z plakátů.

Kolonka „zamapatováníhodné" se však pohříchu smrskává pouze na jeho výkon a ačkoliv tvrdit, že výsledný tvar vlastně odpovídá názvu by bylo až přespříliš troufalé a přísné, na mysl se dere oprávněná otázka, zdali bychom od Oscarem oceněného tvůrce neměli čekat více než pouhou oddychovou jednohubku, která dokáže v člověku rezonovat sotva pár hodin.

30.7.2015 | Adam S. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout