Úterý, 7.7.2015

V poslední den svého karlovarského pobytu jsem od ranních hodin nabuzena – mám totiž ambiciózní plán stihnout ještě tři filmy před odpoledním odjezdem směr Praha. Trochu mě mrzí na mé poměry ostudná bilance osmi zhlédnutých snímků za 3+ dny.

Hned ráno se vydávám na komedii (konečně!!) z prostředí fotbalu. Loni jsem ve Varech utíkala z kinosálů k obrazovkám televizí kvůli zápasům Mistrovství světa, letos naopak utíkám k širokému plátnu, abych si doplnila jejich nedostatek. O argentinských filmech si myslím své. Komedie Záložník z Talleres ale naštěstí přišla ve správný okamžik, proto sedla tak akorát. Snímek by se dal popsat jediným slovem – „příjemný“. Všechno v něm bylo takové pohodové a oddechové, i když ve své podstatě pojednával o životní krizi jednotlivce. Osudové rozhodnutí ukončit sportovní kariéru znamená pro 35letého fotbalového záložníka Patóna nejenom změnu práce, ale především životní změnu. Dodělat maturitu? Otevřít si prádelnu? Vzepřít se rodině? Zachycený s jemným humorem a nadhledem, příběh nám prezentuje život z té jeho pozitivní stránky, připomíná, že každá změna je změnou k lepšímu a ukazuje protagonisty v jejich nedokonalosti, díky čemuž se s nimi o to spíš dokážeme ztotožnit. Doporučuji (a to nejenom fotbalovým fanouškům) stihnout další projekci 10.7. od 19:00.

Ve Varech funguje jedno dobré pravidlo – pravidlo rovnováhy. Pokud máte z filmu dobrý pocit, musí přijít něco, co ho zkazí :) Pokud vás komedie nabila pozitivní energií, musí následovat snímek o sériovém vrahovi, aby to trochu vyvážil. Nuž, nemůžu odolat vábení polské kinematografii, a jdu zhlédnout pro mě letos druhý polský film Červený pavouk. Jedná se o krimi thriller z prostředí socialistického Krakova, jenž je koncem 60. let sužován řadou brutálních vražd. Krajská policie zakládá oddíl pojmenovaný (nepřekvapivě) Červený pavouk, aby sériového vraha dopadla. Poněkud mě mrzí, že moderátor již na začátku, když představoval delegaci, prozradil, kdo je ten „zlej“. I jeho přičiněním se mi film v první polovině zdál dost zpomalený, plochý a nevýrazný. Po překročení 60 minut stopáže příběh trochu nabírá na obrátkách a začínají se dít věci... Minimalistický sloh režiséra Marcina Koszalka v něm prozrazoval zkušeného dokumentaristu, ovšem méně zkušeného vypravěče. Pochvalu si na druhou stranu zaslouží oba představitelé hlavních rolí – obzvlášť mladý Adam Woronowicz, který dokázal zahrát celý film s kamenným výrazem tváře. Pokud milujete překvapivé konce a jste ochotni smířit se s tím, že spravedlivost ne vždycky zvítězí, musíte si vykráčet na poslední projekci Červeného pavouka 10.7. od 9:00.

Já si ale vykračuji do své letos nejpopulárnější destinace – Lázní III. Čeká mě tam jeden z mých letošních festivalových favoritů – snímek v turecko-německé koprodukci Břečťan (Sarmasik). Ačkoliv nic neříkající název vám začne dávat smysl až na konci filmu, hned po úvodních titulkách tušíte, že to bude intenzivní. Olej do ohně přidává moderátor, který komentuje, že je tento snímek určen těm, „kteří se rádi bojí“. Na začátku mi Břečťan připomínal zpopularizovaného Kapitána Phillipse, ale už vzápětí bylo zřejmé, že se tu jedná o „silnější vodvar“. Režisér Tolga Karacelik se s divákem nemazlí: postupně rozevírá propast zoufalství šesti námořníků, kteří jsou nuceni vyčkávat na širém moři. Už záhy se realita začne mísit s halucinací (mám letos štěstí na halucinační snímky) a vyústí v trýznivý psychologický boj umocněný nedostatkem jídla a pitné vody. Ačkoliv se odehrává v uzavřeném prostředí jedné opuštěné lodi, představuje tento snímek napínavé memento počínajícího chaosu, ve kterém hra na kočku a myš je teprve začátkem jednoho konce. 

Ještě před promítáním snímku Břečťan promluví producent, který je na festivalu častým návštěvníkem (již s jedním ze svých filmů vyhrál v sekci Na východ od západu). Poví nám zajímavý příběh: s režisérem Karacelikem se potkali loni kde jinde než ve Varech na jednom z workshopů. Slovo za slovem, vzešla z toho tato povedená spolupráce, které jsme se odvděčili dlouhým potleskem. Pro mě to ale přesně vystihuje ducha karlovarského festivalu: slovo za slovem, rodí se tu přátelství, partnerství, nápady. Když nic jiného, rodí se tu láska k filmu, nakažlivá a vyrážející dech. Zamilovaná do 50. ročníku KVIFF, odjíždím domů a předávám své poselství a přání spousty skvělých kinematografických zážitků kolegyni Marii Heřmanové.

========================================================

Pondělí, 6.7.2015

Možná můj příslib začít s odlehčenými filmy byl poněkud unáhlený – dnešek jsem odstartovala halucinogenní podívanou od kanadské dvojice Guye Maddina a Evana Johnsona Zakázaná komnata (The Forbidden Room). Nalákala mě přítomnost Geraldine Chaplinové a mysteriózní popisek slibující filmový zážitek v duchu filmů, "které kdysi vznikly, ale už neexistují". Zvuk lámaných kostí, písničky o lásce k zadkům a mnoho dalšího, co jste si nemohli představit ani v těch nejdivočejších snech – to je snímek Zakázaná komnata ve zkratce. Duch němého filmu z počátku 30. let říznutý kamerou jako z klipů Rammstein a sebrankou zajímavých postaviček (co třeba říkáte na objímače polštářů či oživovatele mrtvol?) mě na jednu stranu přesvědčil o nezkrotné imaginaci tvůrců, na stranu druhou jaksi nakazil spavou náladou. Nejvtipnější na tom je, že jsme si skoro celý příběh museli (ale nestíhali!) přečíst zcela dle tradic němého filmu. Na začátku jsem tápala a usilovně se snažila nalézt cestu do tohoto omamného světa, „někde mezi Berlínem a Bogotou“, plném příšer, milovníků kostní dřeně a vlakových psychiatrů „Deutsch-Kolumbianisch“. Po hodině jsem rezignovala. Myslím, že abyste přišli na to, o čem Zakázaná komnata je (o ničem), bohatě postačí 60 minut stopáže, což je zhruba polovina filmu. Nechci Vás od zhlédnutí odrazovat, naopak – chcete-li povzbudit svého vnitřního otrlého diváka, je vám cesta na další projekci tohoto halucinogenního snímku (10.7. od 13:00) přímo souzena.

Další – o něco mainstreamovější film – mě čeká na novinářské projekci v Thermalu. Je jim vysokorozpočtový italský „biják“ z prostředí středověké Florencie Úžasný Boccaccio, který mě překvapí hravostí a barevnou náladou. Odlehčený snímek jako ušitý tam, kde bych to čekala nejméně. Příběh filmu volně inspirovaného Boccacciovým Decameronem se odehrává v morem sužovaném Toskánsku, a upřímně řečeno, potřebovala jsem dobrých 20 minut na rozkoukání se. Po poněkud delším úvodu obsahujícím směsici scének o morem postižených či morem zastižených jsme se nakonec dostali k samé podstatě filmu, a sice několika příbězích o lásce a odpuštění, o věrnosti a zradě, o odvaze a poctivosti. Tvůrčí dvojice Paolo a Vittorio Tavianiovi, známí například filmem Caesar musí zemřít, představili metaforickou fresku, ve které nechali stranou všechny laciné prvky, které byly s Dekameronem spojovány po staletí. Dle Evy Zaoralové, je to film o „pravém citu lásky“ jako „očistném prvku“, dle mě je to snímek obsahující příběhy věčné jako život sám a poklona géniu loci nádherného Toskánska. Ať už vyhledáváte cokoliv, Úžasný Boccaccio vás nezklame. Nechte se překvapit na jeho dalších projekcích 8.7. od 21:30 anebo 11.7. od 13:30.

Dnes karlovarské počasí povolilo, a konečně můžeme nadechnout čerstvého vzduchu; vyprazdňuje se i lidmi zatížená kolonáda – vše naznačuje blížící se konec státních svátků, svátek filmový ale naštěstí pokračuje.  Publikum se typově proměňuje – je to poznat i dle outfitů. Už žádné plážové party oblečky, ale klobouky a polobotky pravých kinomaniáků. Vodafone lounge poblíž vřídla je ale stále plná, stává se z ní oblíbená lokace festivalových návštěvníků.

Z dalších novinek 50. ročníku – zmizelo mnohými opěvované, dalšími nenáviděné kino Espace Dorleans. Nafukovací hala, která k festivalu patřila stejně jako fronty před pokladnami, byla letos nahrazena sálem v Národním domě, známém také jako hotel Ambassador. Místo ní se před Thermalem narýsoval odpočinkový stan společnosti ČEZ, alias ČEZ FUN zóna, kde si mimo jiné můžete nabít mobil v sedátku čerpajícím energii ze slunce. Konají se tu autogramiády sportovních hvězd, soutěže o nejrozmanitější ceny a množstevní tematické workshopy. Já si ale pro dnešek vybírám stánek Nespresso – potřebuji se posilnit před večerní projekcí.

Po desáté hodině mě čeká snímek z nevlídného prostředí severní Kanady Le dep (Večerka). To, co se dle anotace tváří jako napínavý thriller, je nakonec spíše rodinným dramatem plným zvratů a dětských traumat. Na filmu Večerka se mi zdálo zajímavé to, že ačkoliv je převážně frankofonní, tu a tam vyskočí slovíčko v dialektu Innu, který nám prozrazuje původ hlavních postav a zároveň vytváří ucelený obraz innuské komunity v kanadském Québecu. Snímek trvá pouhých 77 minut, místy ale stejně není dostatečně napínavý, aby udržel diváka takřka „v sedle“ – obzvlášť problematické byly scény několikaminutových dialogů o rodinných vztazích, které se opakují znovu a znovu. Na některých filmech nás rozčiluje to, že neřeknou nic, na některých to, že prozradí až příliš. Večerku rozhodně můžeme zařadit do druhé skupiny. Na debut je to ale výkon víc než povedený.

==============================================================

Neděle, 5.7.2015

Těžké ranní vstávání u mě bylo doprovozeno stěhováním – proto dopoledne nestihám žádný z naplánovaných filmů. O to víc se mi poštěstí po obědě.

Polská delegace, která přijela představit snímek Chemo (Chémie), nám přeje příjemný zážitek a těší se na diváckou reakci: je to první festivalová projekce po tom, co film spatřil světlo světa. Pro mě je zodpovědnost o to větší proto, že delegace nakonec usedne vedle mě, a pak zkoumá každou reakci – pousmání, zklamání, ukápnutou slzičku. Snímek režiséra Barteka Prokopowicze však nejenom naplnil tváře diváků emocemi, ale i zasloužil si pětiminutový aplaus. Vždy jsem si obzvlášť ocenila schopnost dívat se na tragické události s pousmáním či nejlépe se sebezničující ironií. To vše polský film obsahoval: plus jednu netypickou lovestory, která prodělala všechny nezbytné fáze, stejně jako rakovina, jež je hlavní postavou snímku. Po vizuální stránce film představoval navýsost povedenou kombinaci barevného světa iluzí a o to barevnější zdrcující reality přičiněním kameramana, režisérova bratra Jeremiasze Prokopowicze. 105 minut dlouhý filmový zážitek mě nakazil tuctem rozporuplných emocí - už teď Chémii bez nejmenších pochyb můžu označit za svého letošního karlovarského favorita. Zasáhl mě i fakt, který jsem se dozvěděla až po nalezení snímku ve festivalovém katalogu: film debutující 42letý režisér věnoval své zesnulé na rakovinu prsů manželce. Ačkoli příběh čerpá z autorova vlastního traumatu, není autobiografický, ale spíš "univerzálně platnou zprávou o tom, že jediná věc, která pomáhá člověku přežit, je láska". Po zhlédnutí Chémie se jdu "provětrat" ve měste - potřebuji alespoň půl hodinky o samotě, na vstřebání zážitku.

Postřeh z prostředí Karlových Varů z letoška: přibyly koše na tříděný odpad (které jsem každoročně obzvlášť postrádala), instagram koutek a dobročinná „prsní kavárna“ (po zhlédnutí zdrcujícího snímku o rakovině se tam rozhodně zastavím). Přibylo ale i lidí. 50. ročník je zkrátka lákovou záležitostí pro ty, kteří se za filmové fanoušky doteď nepokládali. K pořízení obligátního suvenýru z Varů jsem se z tohoto důvodu zatím neprobojovala – ale že je z čeho vybírat!

Druhý a poslední film dnešního dne je další evropské drama – jako velká milovnice balkánské kinematografie si nenechávám ujit bulharský snímek Lekce (Urok). Film ze sekce Dny kritiku Variety se soustřeďuje na zvraty a řetězec události, které se množí a navrstvuji po jedné nesplácené půjčce. Mladá učitelka se ocitá v propasti dluhu a je rozhodnutá se s tím vypořádat vlastní cestou, bez pomocí blízkých a přátel – a to i za cenu ponížení a naprosté ztráty ctnosti. Margita Goševová vytáhla celý snímek na svém přesvědčivém výkonu a duchaplné tváři, v jejímž výrazu se odrážela sebemenší emoce. Civilní drama nás ve chvílích napíná silněji než většina hollywoodských thrillerů, a až do poslední minuty snímku nejsme schopni předvídat, zda z ní vyjde hlavní postava učitelky Naděždy vítězem nebo poraženým. Lekce je i portrét jednoho zoufalství, jenž postupně odhaluje, do jakých extrémů je člověk schopen zajít pod tíhou okolností. Další projekce bulharského snímku se odehrají 8.7. od 13h a 9.7. od 15:30. 

Pro dnešek končím a zapřísahám se, že si na zítra dám i něco odlehčenějšího než filmy o lidských tragédiích.

Sobota, 4.7.2015 (pokračování)

Po extrémně klimatizovaném prostředí Puppu mě čeká bolestivý návrat do zničující reality – jedná se nejen o sluncem nakažené Karlovy Vary, ale i konfrontaci s faktem, že tiskovku s hlavní hvězdou letošního ročníku Richardem Gerem již vlastně nemám šanci stihnout. Tento herecký veterán převzal na slavnostním zahájení cenu za Celoživotní přínos, ale také představil svůj nejnovější počin Time Out of Mind, o kterém se zmiňovala kolegyně Marie Heřmanová. Ale stejně, jak poznamenala moje kamarádka ze „zákulisí“ festivalu, nejvěrnější způsob zahlédnout Richarda se naskytuje těm, kteří se pohybují v blízkosti hotelu Pupp, z něhož (opět, dle interních drbů) se herec ani nehnul.

Pro dnešek poslední film mě čekal před jedenáctou večerní. Je jim srbo-chorvatsko-francouzská koprodukce Taková jsou pravidla. Režisér Ognjen Sviličic, jenž na festivalu není žádným nováčkem, nás uvítal pozdravem v chorvatštině („tomu přece Češi rozumět musí!“) a povzbudil, že jeho film není sice jednoduchou podívanou, ale alespoň nebude trvat dlouho :) Veru, po 78 minutách intenzivního zážitku jsme odcházeli z Lazní III pár minut před půlnocí. Sviličic je skutečným mistrem své profese: na pozadí jednoduchých, obyčejných, dalo by se říct, banálních věcí rozevírá drama vesmírných rozměrů. Drama, ve kterém život a smrt jdou ruku v ruce, a jedna zdánlivě malicherná záležitost může vyvrcholit v tragédii. Sviličic mě okouzlil svým uměním vykreslit každý jednotlivý detail – nezralými paprikami počínaje, dohadováním o televizním programu konče. A zvládal to tak poctivě, že dokázal pomocí svého filmu proniknout divákovi přímo pod kůži, oslovit a připomenout, jak často se v našich životech fixujeme na nějakou zažitou rutinu, jež je ve skutečnosti jen pomíjivou součástí bytí. Což, pro dnešek druhý film o stereotypu všedního dne, ale u mě jasně vítězící.

Sobota, 4.7.2015

Americký den nezávislosti jsem odstartovala filmem tomu nejvíce odpovídajícím -  a sice indickou ságou o životě snů v zemi zaslíbené – Umrika. Fascinace novým světem v Umrice zachází tak daleko, že se promítá do každodenního života obyvatel horské vesničky a vyúsťuje v řetězec lží, riskantních podniků a nebezpečných známostí. I přes tento vcelku mysteriózní popis vás můžu ujistit, že se jednalo o celkem pohodovou a příjemnou letní komedii, kterou s největší pravděpodobnosti brzy uvidíte ve vašich nefestivalových kinech. Indičtí tvůrci jsou skvělí vyprávěči a jedni z nejlepších pohádkářů – stejně jako ve většině velkých indo-hollywoodských koprodukcí vás v Umrice čeká pár obligátních kázání, navrstvený příběh plný „hodných“ a „zlých“ a samozřejmě nezbytný happy end. Zdali Indie a Spojené státy mají ve skutečnosti tak málo společného, se můžete na vlastní oči přesvědčit na dalších projekcích 7.7. a 11.7. Film přijelo představit vedle režiséra a producentky i pár oblíbenců, známých českému publiku ze snímků Pí a jeho život a Grandhotel Budapešť. Suraj Sharma, jenž ztvárnil mladého Ramu, oslnil diváky natěsnané ve Velkém sále nejenom svým přirozeným šarmem, ale i poctivým recitováním českého hesla „strč prst přes krk“.

Když vám film odehrávající se v indické metropoli začne připomínat realitu, je nasnadě, že karlovarské dusno již prostupuje do samého nitra. Rozpálené ulice, rozpálení lidé a páteční bilance teplotního maxima 42 stupňů na jednu stranu znamená, že festival bude postrádat nakřáplou atmosféru karlovarského deštivého léta a že všechny ty kávičky, teplé oplatky a palačinky budeme muset nahradit nekonečnými porcemi vody a osvěžujících sorbetů. Na stranu druhou však „plážové“ Vary také stojí za vyzkoušení, a o to větší požitek má člověk z přítmí klimatizovaných sálů.

Pomalým, zlenivělým krokem se blížím k Puppu, lokaci pro mě obzvlášť lákavé nejenom kvůli zde pobývajícímu Richardu Gerovi, ale i kvůli projekci rakouského snímku Superwelt, který jsem si vyhlédla už v únoru na Berlinale, ale bohužel vzhledem k logistickým komplikacím musela upřednostnit jiného favorita. Civilní a minimalistický, ale zároveň procítěný a vizuálně půvabný snímek se odehrává na rakouském venkově, kde Gabi Kovanda vede spokojený život prodavačky v supermarketu. Vše se v jejím životě obrátí naruby po tom, co s Gabi promluví... sám pán Bůh. Režisér Karl Markovics se údajně nechal inspirovat v místní samoobsluze, když zahledl prázdný výraz pokladní a začal se rozjímat, co se za ním skrývá. Film mě oproti očekávání a článku ve festivalovém katalogu (že „ze sledování Supersvěta se stává návyková záležitost“) neodrovnal – působil velice nevyváženě, a i přes dost povedené sarkastické scénky jako celek nudil. Jedno nesmím zapřít – vynikající a přesvědčivý výkon herečky Ulrike Beimpoldové celý snímek držel na sobě a dokázal vybudovat atmosféru napětí narušujícího jistotu všedního dne.

Pokračování po siestě...

Pátek, 3.7.2015

Přijezd. Oraz. Pokladna. Na dnešek vyprodáno. Ano, ani s akreditací cestu na vybrané projekce nemáte jistou. Ale i bezfilmové Vary se dají náramně užit – taková ta festivalová pohoda, o které vždy už měsíce před propuknutím básní všichni mí přátelé a kterou jsem pokaždé kvůli časové vytíženosti vynechala. Potulování se po uličkách lázeňského města, promenádování po kolonádě anebo rozplývání se (či naopak povzdechnutí) nad róbami festivalových vymetačů. Má to zkrátka něco do sebe. Obzvlášť v první den KVIFF, na který pořadatelé přichystali celou řadu událostí, jež by byla škoda minout. Je libo fotku s Jamesem Bondem (skoro opravdickým) nebo festivalovou chuťovku z Finlandia baru? Je vám blíž povalování se na nové Vodafone pláži s Aperolem v ruce, nebo davová psychóza na koncertu slavné Lucie před Thermalem? Ať už jste vybrali cokoliv, možností užit si příjemný páteční večer bylo přehršel, a ne všechny končily s obligátním ohňostrojem.

5.7.2015 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout