Zasněné pole s kapkou rosy na stéble nedozrálé zelené pšenice. Okraje čtvercového formátu fotografie rozostřené a navozující pocit velmi raného, ale magického rána někde, kde člověk nemá moc. Jen příroda. Kapka působí přesně jako to, co Roland Barthes, francouzský sémiolog a teoretik fotografie, popsal jako punktum – něco uhrančivého, prvek ve fotografii, který divákovi nedovolí odtrhnout oči a člověka k sobě připoutá a zaryje se mu do paměti. Všech devět snímků noční krajiny Kristýny Erbenové své punktum mají. Jsou melancholické, zasněné a magické. Magické v pohanském slova smyslu, kdy mystická atmosféra hluboké noci vzbuzuje touhu navrátit se do dob, kdy člověk souzněl s přírodou a naslouchal ji. Do dob pohanských rituálů a náboženství.

Erbenová v komorním kamenném prostoru galerie Fotografic vystavuje fotografie pořízené na kinofilm na středním formátu exponované šest až osm minut. Snímky, jak sama Erbenová říká, jsou do značné míry improvizací. V naprosté tmě ani ona sama nic nevidí, její vlastní snímky ji překvapují až ve fotokomoře při vyvolávání, kdy chemikálie vyjeví zachycenou skutečnost.

Všechny snímky až na jeden, který paradoxně tvoří cover výstavy, jsou z noční přírody, ať už lesní divočiny, upravené zahrádky nebo vodní plochy, zřejmě pozůstatku po činnosti člověka. Snímky začínají zamlženou přírodou. Skvělý je například obraz koruny neolistěného stromu v naprosté mlze, jež stojí v centru čtvercové kompozice jako gigant rodící se z temnoty do světla. Některé snímky jako tento mohou pro někoho mít i trochu hororový nádech. Barevné ladění celé série je sjednocené do slabých, nevýrazných a paradoxně poměrně světlých tónů. Avšak přirozených. Umělost v estetice série V bezetmí nemá místo.

Jak série pokračuje nedotčené přírodní scenérie borovicového lesa a luk přestupují do roviny, kdy už má slovo i člověk. Najednou se ocitáme na lesní mýtině, která nevznikla sama od sebe, jsou na ní seschlé kusy dříví. Zanesl je sem člověk. Další fotografie ze stejného místa, akorát více z dálky ukazuje onoho činitele. Jeho tmavý stín stojí uprostřed jeho – naším lidským druhem vytvořené mýtiny. Jak sama Erbenová říká, ve své tvorbě a v této sérii se věnuje i reflexi vztahu člověka a přírody. Jak člověk přírodu ovlivňuje. Na další fotografii máme již lidské dílo – detail listů ze zahrady. Gradace vrcholí industriálním stožárem – tím snímkem, který tvoří cover a který se ostatním fotografiím vymyká. Je umělý, nevzešel z přírody jako stromy, hvězdy a tráva  a také člověk. Vytvořil ho člověk, je zachycený z podhledu jako majestátní kolos, který často bdí právě nad těmi loukami a lesy. Je symbolem civilizace – opaku přírody. Opaku, který do přírody vtrhl a pokořil ji. Na posledním snímku je opět vidět člověk, ovšem stejně jako příroda pokořený svým vlastním umělým výtvorem – autem stojícím na břehu temné vodní plochy, která vypadá jako pozůstatek nějaké stavby, její břehy jsou holé.

Série V bezetmí má kromě reálného rozměru i velmi silný rozměr kosmický, nehmotný, který vyjadřuje hlavně jedinečná vizualita všech fotografií. Snímky jsou dlouho exponované, proto jsou světlé, ale na zdánlivě blankytném nebi, které vypadá jako za jasného poledne, můžeme poměrně jasně zpozorovat rozmazané tečky a čáry – hvězdy z noční oblohy, které se jako světelné body do snímku vepsaly. ,,V kruzích oběžných drah, v rytmu roků, měsíců a dní, uvykáme řádu, který zůstává nepoznán,“ říká úvodní věta k výstavě. Erbenová ve snímcích reflektuje tento nepoznaný řád, řád, kterému řečtí filosofové říkali kosmos a který na snímcích v jeho konkrétní rovině symbolizují hvězdy.

Fotografie Erbenové jsou vlastně negativy. Tma je na nich převrácená ve světlo. Jsou obrazem skutečnosti, která měla zůstat lidským očím, které nedokáží vidět ve tmě, skryta. I tento fakt jim dává tajemný nádech. Divák objevuje a nahlíží někam, kam mu to předtím nebylo dovoleno, objevuje.

31.5.2015 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout