Dítě číslo 44: stalinský teror a sériové vraždy v dramatu od Ridleyho Scotta (recenze)

V KINECH: Dítě číslo 44 / Child 44

Fiktivní děj nového snímku Dítě číslo 44, natočeného podle bestselleru Toma Roba Smitha, se začíná psát v roce 1933. Tehdy i kvůli zmíněné komunistické diktatuře, zemřelo v Sovětském Svazu přes sedm miliónů lidí hladem. Jeden z osiřelých chlapců tehdy utíká k Rudé armádě, kde dostavá jméno Lev Děmidov. Ve druhé světové válce se pak již jako dospělý muž, kterého hraje Tom Hardy, stane válečným hrdinou.

Z vrcholu až na dno

I v dobách míru Děmidovova kariéra zpočátku strmě stoupá v řadách MGB (předchůdci obávané tajné policie KGB). Zpočátku je muž mechanickým vykonavatelem stalinských vražd bez vlastní vůle. Vše se změní v okamžiku, kdy jeden z mučených vězňů nahlásí jako špióna i jeho krásnou manželku Raisu. Tu si zahrála Islanďanka Noomi Rapace, kterou jste kromě kultovního seriálu Millenium mohli vidět i v Mužích, kteří nenávidí ženy.

Protože se Děmidov tentokrát odmítne podřídit, je degradován na řadového milicionáře a společně se ženou odsunut do zapadlého městečka na Uralu. Zde pokračuje v pátrání po sériovém vrahovi malých chlapců. Kromě problémů s jeho drahou polovičkou, která si nedokáže zvyknout na nové a nuzné prostředí, se musí vypořádat i se sovětskou policií, která chce kauzu masových zločinů zamést pod stůl. Potíže má i se svým bývalým kolegou z MGB Vasilem, kterého hraje Švéd Joel Kinnaman. Tento „slizoun“ chce totiž Děmidova odstranit všemi dostupnými prostředky a dostat se tak k Demidovově hezké ženě…

Paranoidní atmosféra a české lokace

Jak dopadlo filmové zúčtování s temnou minulostí, v režii režiséra Daniela Espinozy? Na plátno se mu podařilo beze zbytku přenést depresivně-paranoidní atmosféru stalinské éry, v níž si nikdo nebyl jistý svým postavením ani životem. Pomáhá mu v tom jak kamera od zkušeného Olivera Wooda, jenž je bohužel v některých bojových scénách zbytečně roztřesená a nepřehledná, tak i ošuntělé a „dobové“ české lokace.

Koprodukční snímek se natáčel před rokem především v Česku. Pozorní diváci proto v ději poznají jak stanici metra Anděl, tak i Národní divadlo, železniční stanice, ale i pražské uličky či železárny v Hrádku u Rokycan (mají představovat město Volsk) stejně jako stará česká auta a v malých rolích dokonce i pár českých herců – za všechny jmenujme například Jaromíra Noska. Na Barrandově pak byla například postavena částečná maketa berlínského Reichstagu.

Dlouhá stopáž dobrého filmu

Kromě toho, že zahraniční filmaři vedení producentem Ridlym Scottem utratili v Česku nemalé peníze, má tedy tento film pro českého diváka i další bonus ve známosti lokací. To však pro někoho může být i nevýhodou, protože pak jen těžko uvěříte tomu, že se vše odehrává v Moskvě a dalších částech bývalého Sovětského impéria. Každopádně počítačově renderované záběry na závody ve Volsku nebo Moskvu jsou velmi povedené a odpovídají poměrně vysokému rozpočtu filmu, dosahujícímu k 50 miliónům dolarů.

Co se týká samotné příběhové linky, ta je v mnoha ohledech zajímavá a reflektuje neradostnou situaci tehdejších Rusů a Ukrajinců. Zejména paranoidní uvažování členů MGB a jejich umělé vytváření „nepřátel“ režimu je zde zobrazeno se šokující otevřeností. Problémem filmu je však upozaděná kriminální zápletka, stejně jako snad až příliš dlouhá stopáž 137 minut. Nikde v ději také není vysvětleno, proč má mít komunistický diktátor až takový zájem o potlačení pravdy o sériovém vrahovi dětí.

Slabší poslední třetina, dobré herecké obsazení

Film je mnohem víc akčním dramatem než kriminálkou, Je navíc znát, že tvůrci měli velké problémy s konečným střihem, když ještě pár měsíců před distribucí byla délka záznamu vybírána z více než pětihodinového filmu. Biják se tak ve své poslední třetině stává občas nudným. Přesto jde o atmosférický film, který by měli vidět všichni příznivci historie, i když se v detailech dějin občas nedrží (u Rostova řádil masový vrah Andrej Čikatilo až o desítky let později atd). Je tak otázkou, zda vstřelí symbolický gól do branky vašeho nadšení, stejně jako zahraniční hokejový tým, nebo ne.

A co říci na herecké výkony? Ty jsou poněkud nevyvážené, stejně jako celý snímek. Tradičně výborný Gary Oldman v roli velitele milicí, občas herecky zastiňuje lehce nadprůměrného Toma Hardyho. Jindy skvělý Brit má jistě za sebou i lepší chvíle v Temném rytíři nebo v Počátku. Také sympatická Noomi Rapace působí v úloze nešťastné manželky někdy trochu nevýrazně, zatímco jindy se v ději mění v téměř nepřemožitelnou zápasnici, což filmovému příběhu moc nepřidává. Zato slizounský agent Kinnaman je chvílemi vskutku na zabití. Stejně tradičně dobře hraje také „dánská dvojice z oddělení Q“ Fares Fares a Nikolaj Lee Kaas.    

Atmosférický snímek se slabším dějem

Pokud od nového snímku, který je do puntíku mezinárodní (americká produkce s evropskými herci, natáčená v Čechách), nebudete čekat příliš detektivních prvků a velký dějový spád, nebudete zklamáni. Jedná se o vcelku povedené dobové drama, kterému bohužel na kvalitě ubírá chvílemi se vlekoucí a občas zmatený děj, stejně jako podivný „ruský přízvuk“ anglicky mluvících herců. Povedená atmosféra, zajímavé české lokace, ale i silné téma zaručuje, že se biják přece jen bude části evropského publika líbit. Jde totiž o poměrně neotřelou sondu do neradostné evropské minulosti, která si zaslouží pozornost nejen fanoušků historických dramat. A to nejen kvůli tomu, aby se již nikdy neopakovala...