Jak jste se dostal ke své roli v Lovcích a obětech? Byl jste přímo osloven produkcí či režisérem filmu?

Byl jsem osloven, ale v první fázi jsem to odmítl, protože jsem neměl čas a byl jsem unavený a vyčerpaný. Pak přišlo překvapivé naléhání a domlouvání… Ne že bych byl nadšením bez sebe. V té době se mi již nechtělo jít přes míru s vyčerpáním a energií. Nátlak byl takový, že jsem ustoupil a teď po dvou letech můžu směle říci, že tohoto rozhodnutí – že jsem ustoupil - nelituji.

Vzpomínáte tedy na natáčení tohoto filmu v dobrém?

Natáčení Lovců a obětí bylo vlastně úplně jiné než obvykle. Vždy se natočily záběry, které se měly. Pak uplynula doba, šlo se do střižny. Pak se zjistilo, že to do prčic (úsměv) mělo být asi o něco jinak a dělaly se dotáčky, doplňovaly se záběry. A hlavně můj pocit z tohoto filmu je, že pokud je rozhodnutí producenta, aby neodevzdal šmejd do kina, tak je to rozhodující. Říkám to pořád dokola, ale pokud Milan Sluka, který je producentem a posléze i scénáristou a asistentem režie - tomu na tom tak moc záleželo, že dva roky trvalo, než se objevil v kinech. A já musím říct, že jsem říkal své ženě: Nemusíme se bát, bude to dobrý!

Snímek obsahuje i scény z původního – jinak koncipovaného hudebního filmu. Zúčastnil jste se i vy tohoto projektu?

No ano, to bylo před dvěma lety. To měly být dva natáčecí dny, které postupně začaly nabývat, jak se film začal předělávat. Skutečně z původního tam zbylo asi dvacet procent filmu. Nevím, jestli to má v české nebo československé kinematografii obdoby, že by se nový film postavil na zcela jiných základech. To mě překvapilo. Co si budeme povídat, mám většinu známých a přátel své věkové kategorie – jsou to lidé v předdůchodovém věku, kteří se rádi vidí, ale jejich energie už není tak velká. A to setkání s režisérem snímku Marcusem Tranem, kdy on je člověk bez předsudků a snaživý, rád vidím. Sám mám totiž tři děti v rozptylu 15 až 26 let a jsem rád když vidím někoho, kdo mi dodá energii a nadšení z toho, že ti mladí nejsou tak strašní, jak se říká (úsměv). Teď po zhlédnutí finální verze filmu jsem – jak vidíte - spokojen a bez obav.

Film se zajisté hodně povedl. A jeho téma půjček, dlužníků a vymahačů je v současné době velmi aktuální. Co si o tom myslíte?

Ono to bývá skryto za zdmi domů nebo špinavými skly sídlištních bytů, protože samozřejmě ti lidi nejsou vidět. Ale těch tragédií je asi strašně moc. Já ale asi žiju mezi jiným druhem lidí než těmi, kteří udělají takovou neuváženou věc. Ty člověk běžně nepotkává.

Pokud se vrátím k vaší roli v novém snímku – jde o rozporuplnou postavu podnikatelského a drsného kmotra. Jak se vám hrála?

Já jsem byl asi kvůli vizáži často obsazován do rolí podobných lidí. Neříkám mafiánů, ale tajuplných lidí, kteří mají velkou moc. Tak jsem se s tím smířil, samozřejmě. Al Pacino a podobně – to jsou skvělé předobrazy toho, jak by se tihle lidi měli hrát. Ale je to vlastně výhodou, protože to jsou ne nějak dynamické, akční role. To znamená, že člověk spíš nějakým gestem, pozicí, výrazem tváře nebo pohledem dává najevo, že v hlavě postavy probíhá určitá úvaha. Například co by z toho mohlo být, jak je to nebezpečné, kolik na tom vydělám. Ať Robert De Niro, Marlon Brando nebo i Rudolf Hrušínský – všichni to dokonale umějí. Je to vlastně statické hraní. Je to o tom, že děsí víc někdo, kdo je neproniknutelný.  

Sám byste si někdy půjčil peníze, nebo jste se tomu vždy vyhýbal?

Můj děda byl soukromě hospodařící rolník v poválečných časech za bolševika. Proto jsme na tom nebyli nějak extra dobře. Hladem jsme netrpěli, to rozhodně ne, ale muselo se hospodařit s každou korunou. Když jsme žili s rodiči na Slovensku, měli jsme před cukrárnou možnost – nakoupíme tyhle bonbóny, nebo peníze dáme do spořitelny a pořídíme si auto. Byl jsem vždy vychován k tomu, že si věci mám pořídit, pokud mám jistotu, když na ně mám, anebo když je vydělám. Takže já jsem se nikdy nezadlužil. Chtěl jsem mít čistou hlavu a ne přemýšlet o tom, komu co dlužím. Já jsem tyhle věci nikdy nechtěl.

Takže se přikláníte spíše ke skromnějšímu způsobu života?

Ano, skromnějšímu a podle mě vlastně i dobrodružnějšímu životu. Samozřejmě někdo může za dobrodružství považovat pouze potápění na opačném konci světa, ale dobrodružné je taky být svým pánem, vědět, že člověk nikomu nic nedluží, ale že je zodpovědný za svůj život.  

S dobrodružstvím souvisí i cestování. Četl jsem o vás, že velmi rád cestujete a máte v Nižboru u Berouna nádražní hospůdku. Kde jste všude byl?

Najezdil jsem toho hodně, ale nebylo to s cestovní kanceláří. Ať už sám, s kamarádem nebo se synem. Cestování mě láká i z toho důvodu, že v Drážďanech, Gmundu nebo v Linci mě nikdo nezná a jsem „no name“. Tím, že se mi podařilo pořídit a zrekonstruovat hospodu u Nižboru, tak i v tom je kus svobody. Jsem tam samozřejmě uvázaný, ale nemám šéfa. Takže já si, pokud budu mít chuť, můžu dát na dveře hospody cedulku Jsme na výletě, i když to neudělám. Poslední tři roky jsou sakramentsky šťastným obdobím mého života. Daří se mi ztrácet se – mladí lidi kolem 14 let už mě neznají. Je pravděpodobné, že na mě nikdo z nich na ulici nezakřičí: „Hele, to je Hanák, to je Hanák!“  No a ti starší už pomalu umírají, takže se pomalu tím no namem stávám, po čemž toužím. (smích)

Přestože máte teď velmi šťastné období, máte ještě nějaký herecký sen, který byste si chtěl splnit?

Ne, já nemám vůbec žádný herecký sen. Proti tomu, co jsem v životě očekával, se všechno splnilo mnohonásobně, tak násobně, že já nemám nárok mít další sny. Hrál jsem ve filmu Terryho Gilliama s Monthy Pythony, proboha, měl jsem karavan vedle a hrál jsem s Mattem Damonem a Monicou Bellucci. To by mě nikdy nenapadlo, a smál bych se, kdyby mně to někdo řekl. A slávy jsem si užil taky až hanba, až se to stalo nepříjemným. Vím, že mi svět mediální slávy nechybí a chybět nebude.

Takže byste se klidně na čas pustil do jiné profese?

No mně zase tolik desítek let nezbývá, ale do třiceti jsem žil relativně svobodně, neměl jsem žádný pevný plán, a to jsem posledních třicet let zanedbával. Měl jsem plný diář na rok dopředu, kde jsem měl napsáno, co budu hrát a moderovat. Poradil bych případně někomu, kdo se trápí tím, že život jede dlouho stále ve stejných kolejích a pokud člověk netře nouzi s bídou, že je změna možná. Jen si říci – hele je to fakt jen jeden život! (smích)

A co vaše cestovatelské plány? Kam byste se chtěl ještě podívat?

Protože jsem žil v dětství dva roky na Kubě, tak tam jsem se chtěl podívat. Dvakrát nebo třikrát jsem byl v Jižní Americe a mluvím španělsky, ale ještě to nevyšlo. Nevím, ale jeden český film se jmenoval Moře začíná za vsí. A je to trochu pravda. Člověk nemusí hledat destinace pod rovníkem, ale i vandr na Šumavu je vzrušující. Pro mě je tím gigantickým bonusem, že já sedím v mém milovaném Turecku – například v Istanbulu - a nikdo neví, že tohle je proboha nějaký Hanák!

Jaké v nejbližší době chystáte nové filmové či jiné projekty?

Já teď nechystám nové projekty. Za poslední dva roky jsem toho odmítl opravdu hodně. Mnohokrát jsem si říkal, že riskuju. Chtěl jsem ale zpřetrhat vazby. Ale nakonec jsem cítil uspokojení. Až budu cítit puzení, třeba něco napíšu, třeba to bude k něčemu, třeba mě to bude bavit. Teď si užívám toho, že dělám údržbáře v montérkách v mojí hospodě. Dělám teď to, co mě baví. Žiju si teď jiný život, po kterém jsem třicet let toužil.

Takže tohle je vlastně Váš splněný sen?

Ano, to je můj splněný sen.

26.3.2015 | Petr Koutský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout