Jeden svět 2015: Jaderná Francie odsoudila Polynésany k smrti

Jeden svět 2015: Jaderná Francie odsoudila Polynésany k smrti 90%

Svěží vánek hýbe línými palmami a v dálce je slyšet šumící oceán. Ocitáme se v pozemském ráji. Bohužel jen na první pohled. Pro místní obyvatele malého ostrůvku Tureia ve francouzské Polynésii se ráj, ve kterém se narodili, postupně změnil v peklo, jež je plíživě jednoho po druhém zabíjí.

Dokument Vive la France odkrývá jednu z nejtemnějších částí francouzské historie, kdy Francouzi začali v Polynésii od roku 1966 provádět testy atomových bomb. Celkem 193 výbuchů rozšířilo radiaci do širokého okolí. Je ve vodě, rostlinách, pod zemí. Je v lidech. A francouzská vláda nechce na ostrov poslat ani jednoho doktora.

,,Mluvím o budoucnosti, o vaší budoucnosti. Bude úžasná!“ prohlašoval pokrytecky francouzský prezident Charles de Gaulle při proslovu na Tahiti v roce 1966. Ten samý rok Francouzi odpálili první jadernou bombu. Je pravda, že takovou budoucnost si nikdo z poklidného ostrůvku nepředstavoval.

Mladá Kua, která se na Tureiu přestěhovala za svým manželem o jaderných testech nikdy neslyšela. Ale je jí jasné, že na Tureie není něco v pořádku a má čím dál větší strach o zdraví malého synka a o budoucnost svojí rodiny. Už teď její syn trpí šelestí na srdci. Kua všude kolem sebe vidí smrt. Lidé umírají a ti, co ještě nejsou mrtví, jsou nemocní. Většina obyvatel Tureii je odsouzená ke smrti. Není náhodou, že všichni trpí rakovinou různého typu.

„Můj otec zemřel na rakovinu plic. Máma měla leukemii. Starší sestra měla rakovinu prsu, mladší sestra zas rakovinu štítné žlázy, stejně jako moje tchýně. Tu teď zrovna operovali kvůli tumoru v ledvinách. A tchán, ten zemřel na rakovinu žaludku,“ říká postarší Ohuri, jehož obvázaný krk značí pokročilejší rakovinu štítné žlázy.

Kua s Tearikim i přesto budují společný život a staví dům. Teariki z Tureii za žádnou cenu nechce odejít.

Ostrov Tureia od šedesátých let schytal největší dávky radioaktivity ze všech obydlených oblastí Polynésie. Je totiž hned vedle atolu Moruroa, kde začali Francouzi v roce 1966 s jadernými testy. Nejdříve prováděli atmosférické testy, kvůli kterým se radioaktivita rozšířila po celé planetě Zemi. ,,Není metr čtvereční, kde by někdy nebyla radioaktivita,“ říká v dokumentu vědec Roland Desbordes z komise pro nezávislý výzkum radioaktivity CRIIRAD.

Po atmosférických testech přesunula Francie testy pod vodu, do toho nejméně vhodného prostředí, ve kterém se radioaktivita šíří nejsilněji. Podle fyzika se příroda snaží s radioaktivitou vyrovnat, a tak ji začne pohlcovat. Vtáhne ji do řas, korálů a jiných živých organismů. ,,Tento řetězec zákonitě končí u člověka,“ říká Desbordes. Kromě všudypřítomné radioaktivity, která byla v Polynésii mnohonásobně vyšší, než je bezpečná hranice, atomové testy prováděné pod vodou narušily podloží atolu. Nyní hrozí že se Moruroa propadne a vezme s sebou i Tureiu, kterou by následující vlna tsunami pohltila.

Krutá Francie

Nejhorší věc na celé situaci je odporný postoj Francie. Ten je vlastně nijaký. Francouzská vláda dlouhá léta skutečnou závažnost jaderných výbuchů silně bagatelizovala. V roce 2013 vyšlo najevo, že plutoniem byla zamořena mnohem rozsáhlejší oblasti Polynésie, než země dosud přiznávala. Radioaktivním spadem byl postižen i nejlidnatější ostrov Polynésie - Tahiti, kde v roce 1974 radiace překračovala normu dokonce 500x.

Ani poté Francie nepřevzala odpovědnost za následky, které svým megalomanstvím způsobila. S tím ve filmu přichází i nejhroznější scéna, při které je člověku na zvracení. Každý rok Tureiu navštěvuje zástupce francouzské vlády. Ohuri se ho každý rok ptá, jestli jim Francouzi už konečně milostivě pošlou aspoň jednoho doktora. I tentokrát ovšem bezduchý správce odpovídá, že ,,Ministerstvo zdravotnictví s tím ve svém rozpočtu nepočítá.“

Děsivým a absurdním paradoxem je, že i přes to, co zástupce Francie zosobňuje, Polynésané jsou neuvěřitelně milí, slušní a pohostinní lidé. Několik dní před příjezdem francouzské delegace připravují s pečlivostí nejrůznější druhy tradičních pokrmů. Děti nacvičují zpěv a ženy taneční vystoupení. Když pak probíhá uvítací ceremoniál, zástupce jen přiblble přikyvuje a usmívá se nejistým i arogantním způsobem zároveň. Polynésané v sobě žádnou nenávist ani zášť nemají. O to více je celá věc zrůdnější.

Kua a Teariki přes všechno na ostrově zůstávají a berou se. V den svatby jsou oba i díky svému nově dostavěnému domu šťastní. Jejich budoucnost je ale přinejmenším nejistá. Možná se jim rakovina vyhne. Možná.

Názor informuji.cz: 90%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Režie:

Kdy a kde dávají film:

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!