Než byla objevena Austrálie, lidé byli přesvědčeni, že existují jen bílé labutě

„Černá labuť“ je tedy nepředvídatelná událost s významným dopadem na život jedince nebo celé společnosti. Je to teroristický útok z 11. září 2001 nebo úspěch společnosti Google, ale jsou to i osobní události v životě každého z nás – když se s vámi rozejde partner nebo když vám doktor řekne, že čekáte holčičku, a narodí se vám kluk.

Tvůrčí tým v čele s režisérem Braněm Holičkem a dramaturgyní Ilonou Smejkalovou se však románem pouze inspirovali a do inscenace použili události z dějin, ale i osobní zážitky tvůrců, které vybrali během procesu zkoušení. Inscenace je tedy především aktuální. Příklady „černých labutí“ nemohou nechat diváka chladného, protože se týkají každého z nás, ať už se jim smějeme, nebo nás z nich mrazí.

„Padají akcie. Něco si přej.“

Režisér a předloňský laureát radokovské ceny Talent roku se dlouhodobě věnuje divadelní reflexi fenoménu moderních technologií. I tato inscenace z velké části odpovídá tomuto tématu. Kromě uváděných „černých labutí“, které se týkají nástupu internetu nebo úspěchům společností Google a Apple, je to především celková stylizace. Herci zde za zvuků syntetické „počítačové“ hudby chodí v prostoru v přesných úhlopříčkách a pokaždé se jeden zastaví vepředu a řekne svoji repliku. Tyto krátké věty se potom střídají s delšími výstupy, ve kterých jsou ztvárněny události, které si podle tvůrců možná zaslouží větší prostor, jako je např. vynález penicilinu nebo útok z 11. září. Díky tomuto rychlému střídání je inscenace velmi svižná a velmi zábavná od začátku do konce.

Hitparáda a Láďa Hruška

Velmi povedené bylo také střídání smutných scén s těmi vtipnými. Takto např. vedle zmínění koncentračních táborů a válek herci předvedli hitparádu „hitů, které vydělaly miliony, ale teď po nich ani pes neštěkne“. Vtipné i smutné bylo však řečeno s ironií a nadsázkou.

Vrcholem inscenace pak bylo pětiminutové ticho, kdy v parodii na „slavného“ reportéra Láďu Hrušku dal herec Roman Blumaier do mikrovlnky Hruškův „smažák v hrnečku“ a celých pět minut nechal mikrovlnku běžet a všechny zúčastněné čekat. Byl to téměř psychologický experiment. Diváci totiž už po minutě začali mluvit a dokonce si kontrolovat mobily. Ve skutečnosti to byl velmi chytrý a hlavně vtipný nápad, jak předvést, že pět minut dokáže být hodně dlouhá doba.

Braňo Holiček oslovil šest herců, z nichž pět je členy souboru Národního divadla Brno a šestá, Milada Vyhnálková, je studentkou posledního ročníku herectví na JAMU. Všichni herci dokázali být vtipní a ironičtí a především naprosto sehraní. Nad vyrovnaně výbornými hereckými výkony možná přece jen vyniká Roman Blumaier.

„Telefon bez tlačítek? To si nikdo nekoupí.“

Jak bylo řečeno, inscenace byla pojata v jakési „počítačové“ stylizaci, čemuž odpovídalo i řešení scény. Ta byla prázdná a bílá a nad ní byla pověšena velká černá labuť – jako symbol toho jediného skutečného. Kromě bílých židlí herci nepoužívali žádné rekvizity. Kostýmy byly také bílé – herečky měly bílé šaty a herci bílé kalhoty a košile. Nikdo tedy nevyčníval a mohli tak představovat lidstvo obecně se všemi „černými labutěmi“, které se týkají každého z nás.

Černá labuť v brněnské Redutě je vtipná a zároveň krutě pravdivá inscenace o lidech, kteří se stále snaží události předvídat „z hlediska naší předešlé zkušenosti. Zkušenost však ukazuje, že nám žádná předešlá zkušenost nepomůže.“ Díky svižnému střídání výstupů nás tvůrci nenechají ani na chvíli vydechnout. Přestože je inscenace svým zaměřením na moderní technologie pochopitelnější spíše mladším generacím, každý divák si v ní najde něco pro něj dobře známého a každý v ní spatří svou vlastní nepoučitelnost.

23.2.2015 | Pavla Haluzová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout