Hravost, originalita, imaginace, inscenace a snad i šílenost prostupuje tvorbou všech fotografů vlny, která minulý rok na jaře otevřela Pražský dům fotografie společnou výstavou. Od ní se odvíjí i celý dokument. Martin Štrba, zkušený kameraman (Hořící keř, Je třeba zabít Sekala) ve filmu sleduje životní linii svých přátel - Jano Pavlíka, Rudo Prekopa, Vasila Stanka, Tona Stana, Miro Švolíka, Kamila Vargy a Petra Župníka. 

Na začátku nás hypnotizujícím způsobem vtahuje do jedinečné atmosféry místa a času, ve kterých se osudy všech přátel v určitém bodě spojily, propletly, aby v sobě navzájem probudili ty nejgeniálnější vlohy jaké měli. Setkali se v bezčasí, v osmdesátých letech, kdy byla doba tvrdé normalizace pryč, ale ani svobodné časy nebyly ještě na obzoru. Ztrouchnivělý a pomalu, ale jistě umírající duch socialismu se lehounce začínal vytrácet. Na FAMU v té době vedl katedru fotografie progresivní Ján Šmok, který nebyl geniální fotograf, ale byl geniální pedagog, jak tvrdí jeden z jeho žáků. Díky němu na škole vzniklo něco jako svět za zrcadlem, kde se meze nekladly. Když se stal průšvih typu: pozvracel jsem celníkovi boty, jak se to povedlo Stanovi, Šmok ho vyžehlil.

Kolej jako místo inspirace

Druhým místem, které do značné míry Slovenskou novou vlnu zformovalo byla kolej, kde spolu autoři ve dvojicích bydleli a tvořili. Součástí filmu je i sbírka dobových videí, například ze společných focení, večírků a jiných sešlostí, které divákovi dovolují, aby se autorům co nejvíce přiblížil a sledoval sedm různých individualit v okamžicích, kdy tvořili svá nejlepší díla, na která se dnes chodíme dívat do galerií. Ať už to jsou progresivní akty Tona Stana, šílenost a zoufalství vyzařující motivy Jano Pavlíka, vtipné ptačí pohledy na útvary z lidských postav Miro Švolíka, odpadková zátiší Rudo Prekopa, experimentální luminografie Kamila Vargy nebo s malbou kombinované snímky Petra Župníka. Samostatně upoutají, společně uhranou.

O životě

V dalších částech podmanivého dokumentu se Štrba vrací více do přítomnosti, i když ne zcela a rozmlouvá s ostatními o filosofických otázkách života. Lásce, slávě, domovu, vykořeněnosti i jejich místě na světě. Velmi citlivě otevírá komnatu se vzpomínkami na zesnulého Jana Pavlíka, který zemřel velmi mladý v roce 1988 a svá studia na FAMU nedokončil. Díky hovorům s jeho sestrou se dostává hlouběji a poodkrývá Janovu nevyrovnanost, deprese, včetně jeho geniální a zároveň šílené mysli. Právě Jano, kterého oslovovali Džano tvořil díla nejexperimentálnější, nejexpresivnější, melancholická a lyrická. Dle mého názoru nejsilnější. Jeho ústředním motivem byla Alice a Ernest, přičemž do Ernesta často promítal sebe sama. Okolnosti jeho smrti zůstávají ve filmu i mimo něj utajeny. 

Od konce na začátek

V poslední části filmu Štrba sleduje přítomnost a soukromí svých přátel. Jejich volnočasové aktivity a záliby. Radosti jejich běžného života i pracovní rutinu. To nejposlednější směřuje autor na konec – společnou výstavu, její přípravu i vernisáž. Po celou dobu, od začátku až do konce film doplňuje a někdy i z části vede psychedelická tvorba zvuku Radima Hladíka, která působení jednotlivých fotografických děl na velkém plátně několikrát znásobuje a zalézá divákovi pod kůži.

Vlna, která film otevírá ho i znovu uzavře. Kromě tohoto rámce zde po formální stránce není žádná pravidelnost. Stejně jako nebyla ani v tvorbě umělců. Forma filmu se láskyplně a hravě proplétá a doplňuje s obsahem, dojem z dokumentu je díky tomu daleko silnější, až skoro hmatatelný. Obraz, zvuk a střih tu spolu hrají dokonalý koncert. Po opuštění sálu si s sebou odnášíte náboj, náboj, který vám vydrží minimálně několik dalších hodin.

Kdy a kde dávají film: vlna vs. břeh

11.2.2015 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout