Možná že odcházíme a možná taky ne: Balabán ve Švanďáku

Balabánovu literární předlohu, která byla roku 2005 oceněna Magnesií Literou a šest let nato vyhrála i anketu LN o nejlepší knihu posledních desíti let zde zinscenoval režisér Martin Františák. Nechal se inspirovat také dalšími díly Jana Balabána - knihami Jsme tady a jeho posmrtně vydaným románem Zeptej se táty.

Balabán je tak třetím autorem volné trilogie o prorocích, vizionářích a básnících – své slovo dostal po Egonu Bondym a Karlu Krylovi. Jeho niterná tvorba, ve které se neustále objevují narážky na evangelické prostředí, jehož byl Balabán součástí, působí však v divadle trochu kýčovitě, divně a v celkově drsném prostředí neomítnutých stěn a chudé scénografie jsou jeho slova groteskním zjevením. Balabán vyrvaný ze stránek knihy prostě moc nefunguje. Škoda.

Protože je drama Možná že odcházíme složené z několika povídek a závěrečnou (mimochodem nejlepší) část představuje hlavní dějová linka románu Zeptej se táty, je nasnadě, že klíčovými postavami bude otec a syn (zde skutečný otec a syn - Jiří a Filip Čapka).

Jak ale vysvětlit, proč si inscenační tým nevybral spíš román jako celek, jehož příběh je nosný a silný sám o sobě, a namísto toho se uchýlil k podivnému "Balabán-mixu", který akorát mate divákovu pozornost, usiluje o dotek pouze prostřednictvím expresivity, vulgarismů, či opakování obzvlášť bolestných scén (například s Klárou Cibulkovou excelující v tragickém vztahu)?

Mohla to být krásná aktualita; synové snažící se oprostit od vin svých otců, očistné smývání komunismu z rukou nastupující generace, která možná není tak neposkvrněná, jak se stále mluví, ale je spíš lenivá dojít si pro vodu a ručník a potom vzít do těch samých rukou odpovědnost, pak snaha o vyrovnání se s národní minulostí, které Čechům pořád tak nějak nejde, úvahy o smyslu života, smrti, o Bohu…A červená nit ze Zeptej se táty: Věřit více vlastnímu otci než dopisům bez podpisu?

Témat, která Balabán ve své próze natvrdo nastoluje, je nepřeberně, navíc o nich hovoří úderným, nepatetickým jazykem a tvoří obrazy, ze kterých vstávají chlupy na rukou, charaktery, kterým nelze mít nic za zlé, ale které můžeme jen soucitně obejmout. Otázky stále živé, ale pro publikum jakoby příliš náročné – prvoplánová drsnota snad funguje víc…?