Jak neusnout a nezklamat se

Scénickou adaptaci povídky Johannese Urzidila “Poslední zvonění”, kterou inscenoval divadelní a filmový režisér David Jařab do podoby s názvem Kvartýr, uvedlo Národní divadlo na Nové scéně poprvé 13. března 2014.

V době největšího psychologického rozkvětu Sigmunda Freuda a jeho implikací, kdy svět hledá zavražděné štěstí a proklíná Hitlera, kdy se vynořují Jungovy archetypy, se zóny Země stávají čím dál víc surrealističtější. Přichází hodiny zmaru, zastavení, čekání, očekávání, beznaděje, zoufalství a bezpráví. Jeden z mnoha soukromých světů odkrývá nespravedlnost a psychická muka lidských osudů skrze lupu jejich převleků. Osoby se navzájem vystřídají v pozici moci, ve vedení a v jednotlivých překvapeních nespravedlivého osudu.

V hlavní roli služky, jež se ocitne uprostřed nečekaně vzácného daru během druhé světové války, se objevila Natálie Řehořová. Brzy ji však začne zneužívat vlastní sestra spolu se svým nacistickým milencem, aby vše tragicky gradovalo. Dobrý námět s leckdy příliš vehementním a a jindy zase vágním postupem zakrývá zbytečně možnost rozehrání ukázkového dramatu s patřičnou mírou reality vnitřku zkaženosti doby. 

"To je až moc praštěný, než aby to mohlo dopadnout dobře." 

"Dnes je taková doba, víte, kdy se nikdo nikoho na nic neptá..."

Přestože je David Jařab držitelem mnoha ocenění za své inscenace i filmy a jeho magie fungovala kompaktně v divadle Komedie za asistence geniálního souboru (nejen hereckého) - ponejvíce se tento um odrazil zejména ve hře Weissenstein, Utrpení knížete Sternenhocha nebo v Petrolejových lampách - s přechodem na Novou scénu jakoby jeho čarovná moc produkovala místo zlata už jen velmi těžkopádné olovo, v němž se alespoň ve druhé části dějství zablýskne mistrovsky výrazný Martin Pechlát v roli Flaschenkopfa. A spolu se svým hereckým kolegou, rovněž ze stejného posledního angažmá, z divadla Komedie, Jiřím Černým jako Gerstengrannem, rozehrají brilantní ukázku herectví. Publikum ožije.

Nutno však podotknout, že první momenty představení bohužel nezachrání ani výtečné herecké výkony Jany Preissové a Jana Kačera coby paní a pána domu na útěku před mordorem nacismu. Těžko hodnotit, zda za to může špatný výběr divadelního kusu, nebo (a to spíš) jeho ne zcela povedené přetavení. Scénograficky zdařilé a vybízející k mnoha očekáváním, jež v zápětí klesnou po první větě. Možná měla Natálie Řehořová jako protagonistka Mařka jen špatný den, jenže v hlavní linii se tento fakt neschová. Škoda i příliš dlouhých, utopených dialogů, které by se klidně mohly buď zkrátit anebo jednoduše výrazněji zahrát. Takto ponoukaly k častému ošívání diváků na sedadlech. Povšechně však dostatečné.

Hudební doprovod, nápaditě postavený na zkosené jeviště a naživo z rukou pianistky Jany Holmanové, doplňuje mdlou chuť jasným zvukem a nedojde k tomu nejhoršímu, nikdo v hledišti neusne. Nutno též ocenit i kostýmy vyrobené pod vedením Martina Černého v dílnách Národního divadla a vedoucí garderoby Marii Suchou. Rozpačitě působí i jednotlivé přechody mezi dějem a pohybujícími se postavami, které určují časová pásma. To, co obvykle Jařabovi funguje či fungovalo naprosto mimořádným dojmem a ve výsledku jedinečnými zážitky, spolkl velký prostor Nové scény jako bezedný chřtán. Vizuálně podařené, ale nezáživné představení tak nezachrání ani sem tam skvěle předvedená scénka vybočující z táhlé nudle nudy, jakož ani chvályhodný výběr tématu duševních nejistot během období hučící druhé světové války.

Kvartýr
Johannes Urzidil

Premiéra: 13. března 2014. Dramaturgie: Iva Klestilová Scéna: David Jařab. Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková. Hudba: Petr Haas. Režie: David Jařab.

Hrají: Natálie Řehořová, Jana Pidrmanová, Martin Pechlát, Jana Preissová, Jan Kačer, Eva Salzmannová, Milan Stehlík, Jiří Černý, Hana Igonda Ševčíková, Tomáš Jeřábek, Jiří Maryško.

3.12.2014 | Ingrid Artezz Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout