Současnou verzi tohoto díla s pražským baletním souborem připravil mexický choreograf Javier Torres, který má na svědomí i divácky úspěšnou Šípkovou Růženku. Ve své práci čerpal ze zkušeností z cest po Indii a chtěl tak Bajadéře přidat na autenticitě a také hodnověrnosti reálií, která v období romantismu nebyla tak podstatná – důležitý byl tenkrát velkolepý efekt.

Ten však současná inscenace rozhodně nepostrádá; dvouhodinový zážitek z precizní práce tanečníků, ale i bohaté, nikoliv však pompézní výpravy (Annukka Pykäläinen) a kostýmů (Erika Turunen) se dá těžko s něčím srovnat. Potlesk zaznívá během představení skoro neustále – uchvacující sóla a duety vytvářejí dojem, že se tanečníci vůbec nedotýkají pódia, ale takřka bez gravitace se pohybují v magickém „mimočase“.

Věčnost je také jediným východiskem zmařené lásky okouzlující chrámové tanečnice - bajadéry - Nikii (Miho Ogimoto/alt. Nikola Márová)  a válečníka Solora (Michal Štípa/alt. Karel Audy). Celkový příběh odehrávající se v Himalájích není plný zvratů a mimořádné dramatiky, je zde lapidárně nastíněn milostný trojúhelník Nikia – Solor – Gamzatti, dcera bohatého indického rádži, kterou tančí Alina Nanu (alt. Rebecca King),  přičemž opravdová láska spojuje první dvojici a zosnovaná účelová svatba má spojit druhý pár.

Třetí dějství diváky krásně vrací ze sladkého snění zpět do tvrdé reality - zahajují jej temperamentní chrámoví tanečníci, kteří doprovází svůj tanec místy dokonce i divokým pokřikem. Jejich dokonalé technické zvládnutí partu nelze ani slovy popsat, silové momenty, ve kterých se vzájemně téměř vyhazují do vzduchu a zároveň jsou stabilní oporou jeden druhému, musí člověk vidět na vlastní oči.

Samotné vyvrcholení příběhu, kdy dojde na svatbě k požáru, Solor zahyne a setká se na věčnosti se svou milovanou (a již mrtvou, pomocí zlé intriky zavražděnou) bajadérou, se odehraje během několika vteřin.

„Dramatické příběhy, v nichž tragická pozemská láska zanikne smrtí a poté se obnoví v duchovním světě, byly v Petipově éře nesmírně oblíbené, protože odrážely ideál nedosažitelné lásky, která byla charakteristická pro období romantismu.  Tyto příběhy byly také s oblibou zasazeny do dalekých, divákům málo známých zemích, protože jim dodávaly nádech exotičnosti a tajemnosti,“ řekl k připravované premiéře Javier Torres.

24.11.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout