Média, moc, stát a oběti

Samuel Beckett zveřejnil hru v roce 1957. Tehdy se hrálo první představení pro publikum vybočující z davu v podobě čtyř set trestanců v San Quentinu. Beckett ukazuje marnost a zoufalost situací, které je možno žít i po přežití smyslu života. Vždycky na něco čekáme. Přestože tento divadelní kus obsahuje filosofický podtext a implicitně logickou hru se slovy, explicitně působí jako absurdní blábol. I v tom spočívá jeho genialita, ukazuje marnost životního boje, marnost čekání, ale s konkrétním dějem. Každý vidí v čekání nějaký smysl. Ti trestanci to představení tehdy pochopili a nikdo neodešel. V jednoduchosti je krása. Porozumět mohou všichni.

Úspěch Godota se přesýpá stále a svou aktuálností vyráží dech. Filosofické hlubiny a postřehy z poválečných let v kabátě 21. století utopeného v mazlavém betonu čekají na své příchozí. David Prachař alias Vladimír se plouží v hábitu tuláka na scénu - v podobě tramvajové zastávky. V originálu Becketta bychom spatřili strom, který v tomto představení nahradil režisér Patrik Ouředník malou větývkou přichycenou k ošuntělé a polorozbořené střeše stanice, v níž ponechal ještě tři hřebíky zapíchnuté na prostřední sedačce a visící hadry z obou bočních stran. První vstupuje na jeviště ovšem David Matásek v roli Estragona se slovy: „ S tím nehnu.“

Vladimír se vrací k hlavnímu stanovišti a zatímco mluví, vyleze na sedátko rozpadlé konstrukce. Estragon se skutálí za svou botou. Uprostřed scény hned za železnou konstrukcí zastávky leží tři betonové kvádry naznačující cestu. A vzadu ukazují moderní city lighty nápis: Již brzy! 

Poté se začne odvíjet již známý dialog prskající absurdnostmi, které nutně nemusí působit racionálně, ale co není vidět prvoplánově, může se ukrývat v další rovině a významy se prolínají v divokém zápasení o čas. Aneb jak si ho ukrátit. Smyslem není tomu druhému něco sdělit, ale jen zaplnit co nejvíce ticha v prostoru. Mezi klábosením oba všelijak křižují a přecházejí tam a zpět.

Zdánlivě absurdní prázdné řeči však ukazují na filosofický podtext marnosti bytí či konání, beznaděj či plýtvání časem a bezcílné bloumání dvou protagonistů tuláků. Godot se nikdy neukáže, což je paradoxně důvod k žití vůbec, a záminka pro další čekání.  Má čekání smysl? Lidstvo věří ve smysl práce a pokroku. Co je to ale práce? I myšlení může pěkně zabrat. Stejně tak psaní nebo mluvení. Mluvit však lze o něčem i o ničem. Beckett nikdy nepotvrdil domněnku, že název Godot nějak souvisí s anglicky známým God (Bůh), přestože se tato asociace nabízí jako první. 

Spekulace o Bohu, moci, politice a obětech nemusí autor vnucovat přímo. V tom se odkrývá rovněž Beckettovo mistrovství. Jak šikovně zaobalil závažná témata doby po druhé světové válce a konání beze smyslu do konkrétního příběhu dvou tuláků, kteří ťapou odnikud nikam, pobývají tedy u stromu (podobnosti s rájem?) a plkají jakoby nazdařbůh.

Toto absolutní drama ukazuje mimo jiné mónstróznost marnosti i marnivosti života. Co teď, když je po všem? Válka skončila, ale útrapy nikoli. Nic nemáme, ale musíme se z toho radovat. Jakoby Beckett podsouval otazníky bytí, které však ukazují totéž i v jiném časovém pásmu. Nemusí zrovna dunět děla a lidé putovat do koncentračních táborů tak okatě, že by média nezajímala nic jiného. Současný stav světa rafinovaně překrývá sem tam válečné konflikty vybraných zemí či anexe ve stylu ukrajinsko-ruského konfliktu nebo jednoduše bojují lidé o holý život proti biologickým zbraním typu ebola v Africe či dýmějový mor v Číně. Další nevyhnutelně negativní aspekty přináší moc spolu s byznysem a ekonomikou či farmaceutickým průmyslem. Tohle všechno a mnohem více patří aktuálně k hrozbám celosvětovým, nemluvě o samotných živlech. Nadčasový podtext tedy lze aplikovat do každé doby, nepředpokládám, že lidstvo někdy dosáhne trvalého míru, když se to nepodařilo doteď. Lze docílit jen trvalé změny.

Rozhovor Estragona a jeho nerozlučného přítele Vladimíra náhle přeruší příchod pana Pozza s bičem a se sluhou Luckym, kterého vede jako otroka na provazu a jeho hlavu pokrývá velká papírová krabice s otvory jen pro oči a nos. Velmi věrohodně ztvárnil samolibého a panovačného Pozza se sadistickými sklony Ondřej Pavelka a věrného následovníka Luckyho Jan Kačer. Přestože se Vladimír s Estragonem pokouší Luckymu ulehčit jeho okovy a vrátit mu svým zájmem a soucitem kus lidství, ten je za to pokouše a začne být zlý jako vzteklý pes, na což i jeho pán upozorňuje. Oba tuláci nechápou, proč si Lucky v tom poníženém postavení hoví. Nakonec je to jeho volba. Pozzo dohovoří, přičemž se nají z vlastních zásob z košíku, který nese jako soumar Lucky, jemuž nabídne jako vždy kosti. Ale Estragon na ně má také zálusk, jako tulák se ze zbytků nadšeně raduje a chytá ještě doutnající nedopalek z Pozzovy cigarety prudce klesající k zemi. Nicméně je mu doporučeno, aby se na kosti zeptal otroka, zda mu je přenechá. Po velikášském průtoku slov Pozza se nově příchozí opět vzdalují a na scéně se objeví hošík v průhledné igelitové pláštěnce. Informuje oba čekající, že dnes Godot nepřijde, ale určitě se dostaví zítra. Odchází z jeviště, čímž končí první dějství.

Tragédie času

„Lucky je šťastlivec, Vladimír vládce všehomíra a Estragon pelyněk. Etymologicky též úzkost či agonie. Pozzo je studně či studnice...“ - přirovnání ze studie programu k představení, jehož velmi zdařilou obálku navrhlo studio Najbrt.

„Co budem dělat teď, když jsme rádi?“

Scéna doznala nepatrných změn a objevuje se před zraky diváků něco jako bazén s tekutým betonem. Pozzo opět přichází, ovšem slepý a jeho život je nyní závislý na Luckym, který naopak nemluví. Na konci druhého dějství se opět zjeví chlapec a sdělí jim, že ani dnes pan Godot nepřijde. Estragon a Vladimír se usnesou, že se tedy dostaví i následující den. Hašteří se, protože chtějí odejít, ale ani se nehnou.

Lidský úděl je nejistý a role se mění jak přesýpací hodiny. Jeden den nevíte, co bude zítra. Tak nezbývá než čekat... Přestože ani jeden z bezdomovců nevlastní nic extra, děsí je představa samoty. U druhé dvojice Pozza a Luckyho se pouto zrodilo skrze materiální závislosti, ale i když se role v druhém dějství obrátí, zůstanou spolu už ze zvyku a vzájemně se doplňují v tělesném chátrání. 

Estragon v prvním dějství často fňukal, nyní však mívá ponorku a chce odejít od Vladimíra, načež oba zjišťují, že již bez sebe nedokážou žít. Co sdělují či sdílejí? Pokud divák čeká jednoznačnou odpověď, nedočká se. Může se zahloubat nad skrytou symbolikou či zvolanými motty, ale pravdu najde každý jedině pomocí intuice v sobě a ve vlastních hlubinách. Od existencialismu, přes absurdno a krutost zpět k počátku bytí. A v tom spočívá smysl hry, která provokuje k zamyšlení nad nejasnostmi života pomocí vlastních odpovědí. Autor se tak chytře zbavil zodpovědnosti z mesiášství.

Další představení se odehraje již v novém roce 15. 1. 2015, následuje derniéra 22. 2. 2015.

Rozhodně vidět!

Čekání na Godota, Samuel Beckett 

• Premiéra: 16.1.2010. 
• Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková. Scéna: David Marek. Kostýmy: Hana Fischerová. Hudba: Michal Novinski, Jan P. Muchow. Režie: Michal Dočekal.
• Hrají: David Matásek, David Prachař, Ondřej Pavelka, Jan Kačer, Vojtěch Lavička/ Vlastimil Kaňka

Fotografie zdroj: Národná divadlo

25.11.2014 | Ingrid Artezz Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout