Mohla byste nám v několika slovech přiblížit děj inscenace Šest miliard Sluncí?

O ději, máte-li na mysli příběh, se těžko hovoří. Ten se nám totiž rozpadá stejně, jako se začíná tříštit váš vlastní život, pokud zapomínáte. A my ukazujeme právě tyto střípky. Snažíme si tohle roztříštění představit a vžít se do něho a to také pak ukázat divákům. To o co nám jde, je simulace světa bez vzpomínek, jakýsi trenažér rozpadu pod taktovkou Alzheimerovy choroby. Zveme diváky do světa, v němž paměť přestává řídit vaše kroky, v němž přestávají platit pravidla našeho „normálního“ světa, jako například linearita času.

Čím vás téma Alzheimerovy choroby oslovilo? Vnímala jste ho spíše jako výzvu, nebo vás zaujalo z osobních důvodů?

Počátečním impulsem bylo moje první probuzení bez vzpomínek na předchozí prohýřenou noc. Tehdy jsem si poprvé řekla, že chci tuhle strašidelnou černou díru, do které se vám propadl kus vlastního života, prozkoumat. Později jsem se při práci setkala s hercem, kterému byla diagnostikována specifická forma Alzheimerovy choroby. Poté už nebylo cesty zpět. Začala jsem přemýšlet o podobnosti divadelního usilování s tím, co se odehrává s lidmi, jimž vyhasíná paměť.

Pokusím se to ve zkratce vysvětlit. Víte, v divadle je nejdůležitější přítomný okamžik, divadlo po sobě nic nezanechá, nemůžete si ho zastavit a vrátit se k němu později, každé jednotlivé přestavení je unikátní. Nemáte-li možnost jak si věci zapamatovat, uložit je v sobě, žijete ve zhutněném tady a teď. Dále to má společné to, že když se jako divák budete na představení dívat s odstupem, budete prožívat jen směšnost hereckého počínání a nikoli osudy postav, které herci představují. Budete říkat: toto není pravda, takto svět nevypadá. Tím si znemožníte porozumění tomu, co se herci snaží říct. A stejné to bude v případě, jestliže aktivně nevstoupíte do světa, v němž žije člověk postižený Alzheimerem. Jeho svět se značně liší od toho reálného už jen proto, že v něm mohou žít lidé, kteří ve skutečnosti již dávno zemřeli. Zůstane vám jen konflikt a hořkost, pokud se budete zarputile držet své pravdy a neuděláte ten aktivní krok, nevkročíte-li do cizího světa, v němž platí zcela jiná pravidla. A potom je tady ještě absurdní humor, který zapomnětlivost vyvolává, velmi blízký tomu, co v umění vyhledávám.

Je známo, že ve hře jste čerpala i z vlastních zkušeností z Domovů se zvláštním režimem pro klienty s demencí. Co byl Váš nejsilnější zážitek či vzpomínka z tohoto zařízení?

Odjeli jsme tam na krátké třídenní soustředění na začátku zkoušení, chtěla jsem především, aby si tu zkušenost prožili herci a mohli z ní později čerpat v práci nad rolí. Tenhle iniciační zážitek nám hodně pomohl a ušetřil dost času. Při zkoušení jsme se pak s herci mohli dorozumívat pomocí jednoduchých hesel a oni přesto dokázali velmi detailně prokreslit své postavy. Na mne osobně nejvíc zapůsobilo to, že pokud panuje v takovém Domově něha a úcta k lidské důstojnosti, pak tam lidé mohou prožít velmi spokojené dny. Bylo léto a my jsme trávili s klienty hodně času na zahradě, takže jsme měli občas pocit, že jsme se ocitli spíš na jakési škole v přírodě s poněkud přestárlými dětmi než na místě, kde se jen čeká, než i ta poslední vzpomínka vyhasne. Přála bych naší společnosti, aby bylo takových míst u nás mnohem víc, prozatím ta jako v Pátku a Opolanech u Libice nad Cidlinou, která vede Diakonie Českobratrské církve evangelické, jsou bohužel spíše výjimkou.

Můžete nám říct pár slov k obsazení Šesti miliard Sluncí? Spolupracovala jste již s někým z pětice herců v minulosti respektive čím vás tito mladí talenti oslovili?

Základní klíč k obsazení byl také spojen se ztrátou paměti, jelikož se vzpomínky umazávají postupně - představte si padající domino - tak se stane, že ač je vám devadesát, ve vaší hlavě vám sahají vzpomínky jen do třiceti let. A já jsem chtěla, aby naši postavu Augustu, narozenou v roce 1924, diváci viděli tak, jako se vidí ona sama. Proto tuto postavu hraje pět mladých lidí. Nemáme žádnou hlavní roli, všichni herci mají stejně náročné zadání plné střihů mezi různými hereckými prostředky i stavy ducha a věkem. Některé scény jsou improvizované a improvizovat v pěti je velmi obtížná disciplína, jsem ráda, že se mi podařilo sestavit tým, který to zvládne. Ale vedle této pětice u nás vystupují také herečky seniorky, alternují se spolu dámy Olga Schmidtová a Viera Pavlíková. Ony pro mne symbolizují nadhled a tajemství vědoucího stáří.

V traileru k inscenaci vidíme starší ženu, která se zdobí jako vánoční stromek? Jak moc to vypovídá o hře jako takové? Ráda se díváte na téma Alzheimerovy choroby s nadhledem a dávkou ironie?

Protagonistkou spotu je právě Olga Schmidtová. Trailer jsme natáčeli ve chvíli, kdy už jsme věděli, kudy se naše inscenace ubírá a chtěli jsme, abychom v tom krátkém klipu zachytili především onu atmosféru lehce zneklidňujícího absurdního humoru, který je pro nás stěžejní. 

Inscenaci Šest miliard Sluncí máte příležitost vidět v experimentálním prostoru NoD 18. listopadu.

Podívejte se i na trailer

16.11.2014 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout