Protest v podání DNT: Zrcadlo totality i post-totality

Jediní dva herci, Karel Beseda coby morálně labilní Staněk a Radek Bár v roli obtloustlé máničky Vaňka, během necelé hodiny na jevišti řekli víc než dost, respektive je lepší mluvit v jednotném čísle. Slova se totiž ujímal převážně výřečný a rafinovaně sebeanalytický Staněk, zatímco dramatik a disident Vaněk řešil vše pouhým výrazem tváře plným pokory a upřímné slušnosti.

Dramatická zápletka? Efektivní scéna? Oslnivé kostýmy? Zbytečnost! Důležitá je blesková kontinuita myšlenek a finální absurdita.

Podepsat či nepodepsat? Udržet se nahoře nebo se zřítit do kotelen, vrátnic, pivovarů nebo rovnou do žumpy? Na druhou stranu – ztratit svůj život i odvahu pohlédnout svým dětem do očí či život získat, v tom absolutním smyslu?

Staněk, ten který má evidentní objektivní převahu, peníze, pohodlí, klid, vystaráno, se minutu po minutě jeví ubožejším a ubožejším. Tak ubohým, že předčí i vězněného a neustále riskujícího Vaňka. Z Besedova Staňka sebevědomého a ničím nepřekvapeného se vylupuje Staněk zraněný, neuspokojený, sám před sebou se stydící, ale ve vší té obnaženosti geniálně neschopný něco doopravdy udělat!

Vynikající výkony obou protagonistů odměnil v Divadle Horní Počernice několikanásobný potlesk, ale ještě větší satisfakcí pro ně jistě musí být to, že nastavují zrcadlo nejen minulosti, ale i současnosti, která je s minulostí, ať chceme či ne, sešita pevnou nití, právě prostřednictvím drobet upozaděné, ale o nic méně působivější hry Václava Havla.