Čistota půl zdraví, ale jenom půl! To trojice improvizátorů dobře ví a na jevišti s radostí sobě vlastní využije pohrobek koštěte i oblíbený relaxační hranol („piedestal čistoty“). Na Divadle Vizita nikdy není dvou stejných začátků a konců už vůbec ne. V první polovině se herci odpichují zpravidla od žertovných písní a Duškova pohupování a poskakování v obřích kalhotách s laclem, druhá půlka přináší nečekané závěry (probuzení) z na začátku rozprostřených snů.

Jaroslav Dušek má totiž neuvěřitelnou schopnost rozvíjet paralelně několik různých rovin příběhu, také jeden příběh noří do druhého a ten zase do dalšího, jako když děti skládají kostky do sebe podle velikosti. A tu najednou, v nejnapínavější chvilce, kterou zkrášlují slovní hříčky a dvojsmysly, řekne například jen: „Ale holky, počkejte, vždyť…“ a divák je zase zpátky v lese tančících stromů a vzrušujících halucinací jako na úvodu a pokračuje v hlavním rámcovém příběhu dál.

Tajemství nekonečna zůstalo protentokrát zahaleno mlhou a neprozkoumané hlubiny lidské duše se jen zdálky ohlašovaly světýlkem radosti. Celé obecenstvo si oddychlo, že to s těma chlupatýma nohama z nebe dopadlo tak dobře, a že nebyly mrtvé zcela – jen přesezené z lotosového květu, ve kterém usnul nametený buddhista. „Takhle jsem si to osvícení teda nepředstavoval!“

8.11.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout