Tentokrát žádná velká operní gesta, spíš přímočarý výraz pěvců, který však z vyšších míst k rozeznání není. Hlavně však - radikální reinterpretace evangelijního příběhu ve prospěch psychologizujícím trendům. Salome nejen jako krvelačná bestie, ale i jako oběť rozkladného nelegitimního manželství a pedofilních choutek otčíma – tyrana.

V letošním roce, ve kterém se připomíná 150. výročí narození skladatele, se tak Salome v podání německé sopranistky Gun-Brit Barkmin vrátila na jeviště Státní opery po téměř 20 letech, tentokrát v nastudování Heiko Mathiase-Förstera. Janu Křtiteli, cynicky řečeno, Salome vrátila své křivdy z dětství i s úroky…

Aktuální inscenace se neubránila psychologickému vrtu do nitra hrdinky Salome: Není zde totiž pouhou loutkou v rukách své matky Herodiady (Veronika Hajnová), ale nese si v sobě osten z dětství, které pod jednou střechou s krutým tetrarchou Herodem (Jacek Laszczkowski) rozhodně nebylo idylické.

Zkušenost pedofilie se tak zde o mnoho let později prolíná do jejího vztahu k mužům. Když pak uslyší prorocký Hlas z pouště patřící Jochanaanovi (Tomasz Konieczny), s neklidem mu naslouchá a postupně si jej zamiluje, vášnivě, sobecky, a k její škodě, velmi necudně. Konieczného pěvecký výkon patří k nejlepším z této inscenace, škoda že jeho intenzitu nemůže doprovodit dalšími prostředky přímo na scéně. Jeho razantní odmítnutí Salome je už pak jasným signálem k „pomstě“, ke které dá „záminku“ Herodes svou žádostí tance. Ten se koná, ovšem trochu jinak, než by se od princezny čekalo.

K surovému a celkově hodně cynickému vyznění výrazně přispívá scénografie. Boris Kudlička nechal snad schválně pootevřené dveře od lednice v kuchyni s čistým současným designem, aby je Herodiada mohla při dalším výstupu lhostejně zavřít…Scéně – bytu namísto paláce - vévodí několik pohovek, na kterých se požitkářsky rozvaluje Herodes, v trenýrkách a v úchylném županu. Salome kouří. V pozadí pomalu leze gigantický pavouk. Atmosféra houstne tak, že se skoro nedá dýchat. Všude je velice temno.

A do toho všeho se na scénu promítá „mimosvětská“ videoprojekce, zvrásněný povrch planety, který doprovodí Hlas z orchestřiště patřící Jochanaanovi. Salome vábí, Herodiadu uráží, Herodes na něj kašle. Jochanaan, či jeho „reinkarnace“, přitom kráčí po scéně nahý...Zmatku je na jednoaktovou operu už možná příliš.

 „Všechny inscenace Mariusze Trelińského mají společnou linii – interpretačně provokují, hledají, znepokojují, na základě příběhů analyzují stav i atmosféru společnosti,“ řekla před uvedením Silvia Hroncová, ředitelka Opery Národního divadla a Státní opery.

Provokace se snad podařila, o analýze lze pochybovat, nemá-li jí být pouhé nepodložené konstatování, že vše tragické, co se v příběhu (současného) člověka přihodí, má svou příčinu v dětství, snech a nevědomí – tedy že je to už předem determinované.

28.10.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout