Zázraky mohou být i nenápadné

Zázraky mohou být i nenápadné100%

O uměleckých dílech se občas říkává, že zrají jako víno – čím jsou starší, tím jsou lepší. Je ještě příliš brzy na to, abychom posoudili, zda takhle dozraje i film „Zázraky“ režisérky Alice Rohrwacher, který právě vstupuje do českých kin.

S jistotou už ale můžeme říci, že „Zázraky“ mají ke zrání statečně nakročeno – po odchodu z kina ve Varech se dostavil příjemně klidný a uspokojující pocit, prostě „dobrý film“. Ale po těch pár týdnech už lze s jistotou říci, že to byl nejsilnější filmový zážitek festivalu a film, na který se vzpomíná, který se přirovnává k jiným filmům a který se také vřele doporučuje všem divákům, které v kině zajímá i něco jiného než prvoplánové emoce a akce.

Přirovnání s vínem navíc není od věci ani vzhledem k prostředí, ve kterém se film odehrává. Sluncem vypálená toskánská krajina a polorozpadlý dům kdesi na kopci nad vsí jsou dějištěm příběhu jedné farmářské rodiny, která se tak trochu bezděky brání současnému světu a jeho technologiím. Hlavní postavou filmu je dvanáctiletá Gelsomina, která se právě nachází v onom snově křehkém a zjitřeném období mezi dětstvím a dospělostí. Společně se svými mladšími sourozenci, svobodomyslnou tetičkou, matkou a despotickým otcem se stará o rodinné hospodářství, především o včelstva a výrobnu medu. Scény s chytáním včelích rojů a zpracováváním medu jsou sice natočené zcela civilně, ale přesto divákovi neodbytným způsobem ulpí v paměti – Gelsomina na podlaze výrobny zoufale rukami shrnuje litry tekutého medu, který vytekl a lepkavost a vůně zlatavého medu společně s rozpáleným sluncem za okny z filmového plátna doslova sálají.

V protikladu k těmto obyčejně neobyčejným záběrům ze života rodiny pak stojí příběh o natáčení farmářské reality show „Zázraky venkova“, která kýčovitě a řádně televizně hledá potomky starých Etrusků, kteří stále ještě vyrábějí potraviny tradičním způsobem. V roli televizní moderátorky se mihne stárnoucí diva Monica Bellucci (a představuje právě to, stárnoucí divu), která by snad pro českého diváka mohla být jediným lákadlem a známým jménem. Zatímco nerudný otec rodiny nechce o účasti v televizní soutěži ani slyšet, Gelsomina v barevném letáčku s tváří krásné moderátorky hledá únik z každodenní dřiny a rutiny života na farmě... 

Dalo by se říci, že hlavním tématem „Zázraků“ je kontrast mezi modernitou a tradicí v jednom zapadlém regionu Evropy. Hrdinové jako by se urputně snažili nežít v přítomnosti, zároveň ale nezapadají do škatulek usměvavých staromilců nebo volnomyšlenkářských hipíků. Jejich způsob života nepůsobí dojmem protestu nebo politické akce či romantického odvrhnutí civilizace, mnohem spíše se vyjevuje jako touha prostě přežít a zcela se v naší tekuté modernitě přitom neutopit. Onen zmiňovaný kontrast navíc není ilustrován nijak nápadně, ve filmu se nedějí žádné zvláštní zvraty či konflikty, příběh (je-li to vůbec příběh ve smyslu narativní linky) pozvolně plyne zdánlivě odknikud nikam.

Stejně tak se ale „Zázraky“ neutápí v předlouhých záběrech na krajinu či obličeje hrdinů. Jednoltivé scény jsou civilní, obyčejné – bzučení včel, oddychování spících dětí, ruch vesnického trhu, dovádění sourozenců, nemilosrdné slunce pražící na zápraží se proplétají do ospale snového světa, ve kterém se sice nic převratného neděje, ale který vnímavého diváka svou atmosférou naprosto pohltí. Citlivý přístup režisérky k hercům i skvěle vybraným děstkým nehercům pak už jenom podtrhuje dojem nečekaného filmového klenotu.

Zázraky“ jsou však ze všeho nejvíc důkazem toho, jak moc jsme si zvykli očekávat od filmů jasná vodítka k tomu, co máme nebo nemáme cítit a prožívat a za „artové“ potom označuje filmy, která nám tyto vodítka záměrně skrývají nebo nás matou. Alice Rohrwacher ale svou tvorbou nezapadá do žádné z těchto škatulek. Její film neobsahuje žádné hluboké poselství, proti ničemu se nevymezuje, nepoužívá žádné převratné postupy (kromě toho, že byl natočen na klasickou 16mm formát bez použití digitální kamery, což ještě více umocňuje jeho nostalgické kouzlo). „Zázraky“ jsou především krystalicky čistý až etnograficky citlivý filmový zážitek. Nabízí se srovnání s italským neorealismem nebo třeba s filmy Francoise Truffauta – a tomto smyslu jsou „Zázraky“ také bytostně evropský film. Ale srovnávat zároveň moc nemá smysl.

Jisté je, že se podobný film v kinech objeví jenom jednou za pár let a že skutečnost, že nezapadá do škatulky mainstream a stejně tak nezapadá do škatulky umění, mu cestu k českému divákovi neulehčí (a možná proto v České republice zatím není žádný tvůrce, který by dokázal něco podobného natočit). Alice Rohwacher možná nakonec po divákovi chce více spolupráce a pozornosti než leckterá očividná „artovka“ - na mysl se vkrádá třeba s takovou pompou právě promítaná polská „Ida“. „Zázraky“ jsou naprostým protikladem k zažitému typu filmařiny, který běžné přináší festivaly a artová kina. Rozhodnutí distribuční společnosti Aerofilms uvést je do českých kin tak nelze ohodnotit jinak než jako velmi odvážné a s nesmírným vděkem mu zatleskat. Přejme si více takových filmů v kinech a více diváků, kteří se je naučí ocenit.

Názor informuji.cz: 100%

Kdy a kde dávají film: Zázraky

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Režie:

Kdy a kde dávají film:

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!