Zkrátil-li by Rolf de Heer stopáž z divokých 108 minut alespoň o jednu třetinu, nabídl by publiku australské drama o kořenech domorodých Aboridžinců s ještě větší grácií. Odysea staříka Charlieho (David Gulpilil), jehož srdce navzdory bílým kolonizátorům touží po tradičním životě v buši je sice vizuálně opojnou, přitom nikterak moralizující sondou do nelehkého soužití majority a minority, ale na některých místech odsýpá jen stěží. Tragikomické situace, jako třeba lovení buvola, cesta punkovým autem s kanystrem benzínu v rukou nebo dialogy s místní policí skvěle osvěžují jinak spíše popisné, dokumentární záběry. Charlie se svou zvrásněnou tváří působí jako bytost z jiného světa, která intenzivní vazbou k rodné zemi vyráží argumenty z rukou všem „bílým šmejdům“.

V ruské Továrně naděje (Natalija Meščaninova) se podobně jako v srbských Barbarech, ovšem s nesrovnatelně silnějším příběhem, setkáte s mládeží, která slovo naděje vůbec nezná. Tahle syrovina se odehrává v sibiřské díře Norilsk, která je jednou z nejznečištěnějších míst vůbec, a každý z ní kouká co nejrychleji vypadnout. Autentická ruční kamera (Eugeny Tsvetkov, Ivan Mamonov) nás přivádí do party mladých dospělých, které den co den ukolébává vodka a nespoutaný sex. Modelu mladého beznadějného Rusa se vymyká jen krásná Světa (Daria Savelieva), která na rozdíl od svých kamarádů touží po věrné lásce, solidním zaměstnání a hlavně životě v civilizaci. Závěrečná nerozhodnost hlavní hrdinky při plánování letu do Moskvy však celé rozjeté soukolí celkem zabrzdí.

V Soutěži Fóra nezávislých letos exceloval barmsko-český snímek Mnich. The Maw Naing zkusil diváky přesvědčit, že Apple dorazil do všech koutů světa, i do malého buddhistického kláštera (znuděný novic Zawana, Kyaw Nyi Thu, se sluchátky na uších působil přinejmenším neasketicky). Zlom v rutině opata (Thein Shwe) a v raubířské revoltě malých mnichů nastává se závažným onemocněním představeného – Zawana činí životní rozhodnutí a namísto světskosti a sympatií k mladé venkovance volí věrnou službu opatovi na cestě do nemocnice. Pro mnoho diváků spací, pro jiné jemný tichý snímek s minimem dialogů a maximem barev, který realitu buddhistického kláštera rozhodně nijak neidealizuje.

Největší šok ovšem přišel v sekci Horizonty s německou experimentální absurditou Křížová cesta. Dietrich Brüggemann se se vší ctí zhostil analogických 14 zastavení Kristovy cesty (kamera Alexander Sass), na nichž stane 14letá Maria (nesmírně talentovaná, bleďounká Lea van Acken) při naplnění svého „úkolu na zemi“. Statický snímek sleduje život ortodoxní katolické rodiny kdesi v Německu, které (včetně jejího submisivního manžela) velí psycho-sadistická matka (Franziska Weisz). Zároveň sledujeme dospívání čisté a láskyplné Marii, která v tomto svazujícím prostředí „té jediné správné víry“ (která však spočívá výhradně ve formálních náležitostech namísto činů praktických, každodenních) hledá osobní vztah k Bohu. Perfektní scénáře (Dietrich a Anna Brüggemann), skvělý výkon v roli matky i dcery a nakonec finále, které bez přehánění vyráží dech a zanechá vyčerpaného diváka se spoustou nelehkých otázek na srdci...

23.7.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout