Jak jsi vnímala kulturu v Chomutově, když jsi tam žila?

Tak do těch dvaceti let mě zajímala hlavně muzika a sem tam kino. Ještě před deseti, dvanácti lety v Chomutově existovalo hned několik hudebních klubů, kde se každý pátek nebo o víkendu něco dělo, hrála živá muzika a výborné kapely. Dneska už tyhle kluby neexistují a popravdě už se neorientuji ani v současné chomutovské hudební scéně, která byla vždycky líhní výborných muzikantů. Když jsem ale chtěla vidět nějaké zajímavé představení nebo výstavu, musela jsem do Prahy – to v Chomutově nebylo nikdy. Město pořádá v dnešní době do roka tak šest větších hudebních akcí, jinak se tu, co vím, kromě pravidelných výstav většinou regionálních autorů, případně osvědčených českých mainstreamových výtvarníků a zájezdních divadelních představení, nic moc neděje, samozřejmě ještě vedle kina a naučných pořadů v knihovně. Mladý a zvídavý člověk, který hledá spíše alternativnější, dráždivé formy a přístupy, má dost omezený výběr.

Je to pro maloměsto tedy typické -  většinou se tu neděje nic alternativně velkolepého. Nezdá se ti proto, že festival Obnaženi je spíše konceptem pro větší, případně studentské město?

I v maloměstě je procento lidí, a nejedná se jen o zmiňovanou mladší generaci, které o něco takového stojí. Třeba v Praze se toho děje tolik, že se člověk přestává orientovat v tom, co za to stojí a co by ho mohlo zajímat. Právě ten nedostatek alternativních impulzů nás pudí vést festival Obnaženi spíše cestou maloměsta - abychom přivezli místním divákům něco nového, nějaký podnět, který se do nich emotivně zakousne a ke kterému by se třeba sami jinak nedostali.

Kde berete motivaci k tolika hodinám práce na organizaci a přípravách, kromě zmíněného „přivézt do svého rodného města něco jiného“?

Obnaženi (toho roku ještě pod názvem Obnaženy) bylo primárně setkáním 4 kamarádů, kteří si udělali večerní výstavu a představení, setkali se a nasdíleli způsob svého uměleckého vyjádření. Tak proběhl první ročník, ale v následujících letech Klára (Klára Alexová pozn. red.) pravidelně přivážela své spolužáky tanečníky, které jsme neznali a prostřednictvím nichž jsme poznávali nové věci. Dodnes je to hlavně o setkávání. Všechno úsilí, které k Obnaženám směřujeme, je zacíleno tak, abychom si to za prvé užili my sami, obohatili se o kreativitu hostí z Čech i ciziny, a až další plán je, že to děláme pro diváky. Ale mám pocit, že s každým ročníkem o divácích víc a víc přemýšlíme i při stavbě dramaturgického plánu. Ne, že bychom chtěli plnit jejich divácká přání, která jsou často umírněnější než ta naše, ale bereme je více jako partnery – a rádi a často i do hry. Právě workshopy, o které se festival v posledních letech výrazně rozrostl, jsou prostorem jen a jen pro ně.  

Projekt můžete podpořit na HitHit

Proč jste se vlastně jako čerstvě dospělí rozhodli pořádat něco takového?

Mně bylo 17, Klárce 19 let a silný impulz vzešel hlavně od ní. To léto před 12 lety byla jako studentka pražského Duncan centra v Broumově na festivalu, kde pocítila intenzitu uměleckého setkání, které se může odehrávat v menším městě. Přijela nadšená a inspirovaná tvůrčím prostředím, které se na podobných akcích kumuluje. Jelikož jsme spolu hodně sdílely čas, nakonec z toho vyplynul právě onen první umělecký večer. Neměli jsme plán žádného festivalu, jen jsme se chtěli vzájemně obohatit. Pozvali jsme svoje kamarády, rodinu a známé, v atriu jsme vyvěsili pár obrazů a Klára měla představení. Co bych ráda zdůraznila, už tehdy jsme měli a dodnes máme obrovskou podporu v Heleně Čermákové z SKKS, která nám vždy absolutně vychází vstříc. Ani takhle malá akce přátel pro ní nebyla problém, naopak.

Dnes už si nevystačíme pouze s prostorem atria, a tak okupujeme další krásná a často zapomenutá chomutovská zákoutí. Kromě majestátního kostela Sv. Kateřiny nebo sklepení pod Oblastním muzeem v Chomutově již třetí rok spolupracujeme s Tomášem Novákem z čajovny Alibaba, který nám odtajnil a zpřístupnil nádherná sklepení pod čajovnou. To je PROSTOR! Právě tady proběhne vernisáž výstavy Bezčasí v rámci zahajovacího večera letošního festivalu (sobota 9. 8. od 19h), a filmový a literární večer (pondělí  11. 8. a úterý 12. 8.). Poděkovat musím i dalším spřáteleným a podporujícím lidem a organizacím. Byli to a jsou naši rodiče a kamarádi, Andrea Löblová, Renata Gubíková (Oblastní muzeum v Chomutově), René z Café Rouge a kavárna Strada. 

Do jakého uměleckého segmentu, žánru nebo stupně bys zařadila to, co každý rok prezentujete?

Cílíme na otevřeného diváka, který má zájem na tom, aby posouval své hranice. Tohle není pro diváka, který chce jen dostávat podněty, na které je zvyklý a které ho utvrzují v často i stereotypním náhledu na svět. Zpočátku i pro mě byla Klárčina taneční představení něčím těžko pochopitelným, sama sobě jsem kladla otázku „jak tomu vlastně mám rozumět“. Ale s každou zkušeností přichází větší pochopení a lepší schopnost vnímání náročnějších impulzů. Vlastně se musíte jejich vnímání  - nebo spíše interpretaci - naučit. Divák totiž nedostává berličku v podobě lineárního příběhu nebo jednoznačného vysvětlení pohybů, gest, symbolů, které se v představení objevují. Musí si sám vzhledem ke svým asociacím vystavět vlastní příběh na základě svých pocitů, zkušeností nebo vzpomínek. Je to vlastně mnohem svobodnější a niternější zážitek, než kterého se nám dostává na klasických představeních. A slovo „dostává“ je klíčové, protože tradiční umělecké formy nevyžadují tolik vlastní aktivity a investice ze strany diváka. A to nemluvím jen o tanci a divadlu - v hudbě, výtvarném umění, literatuře nebo filmu to platí také. Zde divák nejen dostává, ale také musí dát něco ze sebe.

Kromě tance byli dosud Obnaženi založeni také na výtvarné složce. Letos jste navíc přidali film, literaturu a hudební večer. Ovšem všechny tyto impulzy se mi zdají mnohem méně kontroverzní, než část tanečně-divadelní. 

Řekla bych, že to je tím, že ve výtvarném umění jsi jako divák zkušenější, než v tom tanečně-divadelním, proto ti připadají výtvarná díla, která se na Obnaženách prezentují, méně šokující a více srozumitelná. Když si sama spočítáš, kolik jsi viděla výstav a kolik tance/tanečního divadla, je to celkem jasná věc. Považuji to za zajímavou přidanou hodnotu našeho festivalu, že prezentuje také formu umění, která je méně známá a diváky méně „nakoukaná“.  Přes vlastní tvorbu a aktivní zapojení v rámci workshopů pak mají diváci další možnost lépe a hlouběji porozumět i alternativnějším uměleckým formám. Letos si mimojiné mohou vyzkoušet pohybovou improvizaci na dvoudenním workshopu Honzy Bárty, který chystáme na 8. a 9. srpna. Věřím, že pro účastníky to bude nezapomenutelný a silný zážitek, který posune i jejich vnímání pohybového divadla. 

Cítíte i vy, organizátoři a tvůrci, na festivalu určitou katarzi či umělecké uspokojení?

Jsme sice unavení, ale rozhodně jsme nabití spoustou nových podnětů. Diváci reagují, víc zpětné vazby máme samozřejmě od známých, ale i noví diváci s nejrůznějšími pozitivními i negativními postřehy nás baví a posouvají – neutralita je pro nás v tomto případě celkem nežádoucí. Intenzita setkávání je navíc tak velká, že na konci máme všichni pocit, jako když opouštíme skvělý letní tábor – a stejně tak to vnímají i pravidelní diváci, kteří jsou účastni celého týdne.

Jaký je pro tebe poprázdninový návrat od Obnaženi k dětem a k učitelskému povolání?

Festival mě rozhodně dost inspiruje i v mé vlastní práci. Když učíš výtvarku, nasáváš podněty, náměty a témata pro práci s dětmi jak z jednoduchých každodenních věcí, tak z hlubších konceptů. To, že celý týden vstřebávám umění, které je pro mě vždy nové, mi přináší tvůrčí inspiraci na hodně dlouho. V rámci příprav festivalu se starám o vizuální podobu každého ročníku – takže připravuji grafickou podobu plakátů, pozvánek… a na Obnaženách se navíc každý rok prezentuji i vlastní tvorbou, na které nějakou dobu předtím pracuji. Největší tvůrčí aktivitu ale pociťuji až pár týdnů před zahájením, kdy mnou samotnou téma, letos Bezčasí, neuvěřitelně rezonuje.

Autorka: Andrea Mouaddab Vémolová

24.7.2014 | Redakce Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout