Prostor pod hlavní stagí je zaplněný až za tribuny dlouho před začátkem koncertu. V davu se často míhají záda s černými tričky Led Zeppelin. Focení jen pro VIP, nic překvapujícího. Atmosféra očekávání něčeho velkého je cítit stále silněji, fanoušci se na sebe lepí čím dál víc. A Robert si dává na čas, proč také ne, moc dobře ví, že několikatisícový dav jen tak neodejde.

A je to tady! Začíná elektrická kytara, ale Robert nikde. Objevuje se až po chvíli, za vydatného řevu fanoušků. Není sám, po chvíli se k němu přidají jeho The Sensational Space Shifters. V pozadí za kapelou jsou velké projekce obalu Plantova nového alba Lullaby and The Ceaseless Roar s obrázkem lastury. Robert, na kterého se upírají oči všech přítomných, má decentně zdobenou tmavě hnědou košili a béžové kalhoty. Je z něj cítit uvolněnost a přirozená jistota.

Robert Plant se vyvíjí, nelpí v minulosti, bere ji jako součást sebe, ale nesnaží se z ní těžit. S ním se vyvíjí i jeho hudba, která do sebe přijímá motivy afrických tanců, egyptských a berberských rytmů, blues a taneční hudby. Základem samozřejmě zůstává rock. Plantovo nové album, které na koncertu představil, je přesně takové. Živé, podmaňující, dotýkající se lidských kořenů a spojení s přírodou. Jednou z nejnádhernějších skladeb, které zazněly, byla píseň Rainbow. Její melodie a rytmus byly jako vůně svobody a nespoutanosti přírody, které jsem z ní vdechovala a které mě pak prostoupily až ke konečkům prstů. Vyvolala ve mně přání, aby doopravdy začal padat déšť. Jako by mě hudba očišťovala.

Sám Robert si koncert užíval stejně jako fanoušci. Stále chodil po pódiu, procítěně se věnoval každému tónu svého elektrizujícího hlasu a tancoval s držákem na mikrofon. Neopomenutelnými se stali i jeho spoluhráči, a to především Juldeh Camara, západoafrický mistr jednostrunných houslí riti, dva kytaristé Skin Tyson a Justin Adams, se kterými Plant odjel do Mali mezi Tuaregy pochopit, kde se zrodilo blues, dále bubeník Dave Smith a baskytarista Billy Fuller.

Další vrchol koncertu byla píseň Babe, I`m gonna leave you, pohlcující balada Led Zeppelin, při které fanoušci zaníceně sledovali Planta. Další skvělé písně byly Black Dog, Spoonful, Who Lotta Love nebo Little Maggie. Na konci však všechny do jednoho uvedla do tranzu skladba Tin Pan Valley. Přišla naprostá extáze. Hlavně při zuřivém, elektrickou kytarou drnícím refrénu s ječícím Plantovým hlasem. Z koncertu jsem odcházela omámená, nabitá energií, s osvobozujícím pocitem a možná i strachem, jestli se mi to celé jen nezdálo.

Lullaby and The Ceaseless Roar vyjde 9. září. A určitě bude stát za to vystát si na něj frontu, daleko více než například na nový iPhone XX.

20.7.2014 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout