Den druhý

S kolegyní píšeme řádky druhého dílu našeho festivalového deníku. Na začátek je třeba zmínit, že služby našeho luxusního transportu do Festivalparku v Hradci Králové jsme využili i v rámci noclehu. Stavba stanu po vystoupení Seagalova bluesbandu ve dvě hodiny ráno skutečně není to pravé, a tak nám parkování staré Škodovky nedaleko veškerého dění přišlo vhod.

Velká jména pátečního programu startovala až později odpoledne, přesto si mohli návštěvníci poslechnout dobrou muziku i krátce po jedné. Za všechny jmenujme tuzemskou kapelu Lola běží, která po úspěšném Majálesu předvedla solidní vystoupení i na Rockáči. Po čtvrté hodině jsme se vrhli na hlavní dění.

#1  Please the Trees neuspokojili

Tuzemská kapela, kterou předcházela dobrá hodnocení, nepostrádala energii ani potřebný "drajv" - doplatila však na seagalovský syndrom - Red Bull Tour Bus. Nejmenší stage festivalu skutečně neposkytuje ideální podmínky k vystoupení. Narozdíl od Staropramen stage disponuje akusticky otevřeným prostorem bez cirkusového stanu, ale ozvučení je vskutku mizerné. Místo melodických akordů se tak ve svižném tempu ozývalo chrčení a kapela tak nemohla plně využít svůj potenciál. Velká škoda.

#2 Asi začnu nosit Trikot

Po monotónních Please the Trees, kteří navzdory svému názvu diváky zdaleka neuspokojili a měli by nejspíš problém i s uspokojením stromů, ať už si pod tím představíte cokoli, přišel neuvěřitelně osvěžující zážitek v podobě japonské dívčí kapely Tricot. Neměla jsem je v plánu, ale když jsem seděla v press centru, jeden kolega - novinář - řekl: "Jdu se podívat na ty Japonce, jsem zvědavej." A já jsem si najednou i ve svojí značné únavě vzpomněla, že nějaká japonská kapela tam je. Jinde hrálo jen Zrní a jelikož jsem už byla po obědě, rozhodla jsem se pro Tricot. Bohužel vystupovaly na Staropramen stage, tedy pod cirkusovým stanem, noční můře všech uší. Jejich hudba byla ovšem natolik dobrá, že jsem tento nepříjemný vjem dokázala potlačit. Na pódiu tři dívky v popředí a čtvrtá, nakrátko ostříhaná za bubny. Alternativní nenucený a jemně přirozený rock na mě zapůsobil jako čerstvý vánek v houstnoucím vedru, které mě nutilo spát. Jejich hudba mě probudila. Hlavní vokály vycházely ze zpěvačky, která měla vlasy přes skloněný obličej, oblečená v něčem, co vypadalo jako bílé tričko, ale tak o deset velikostí větší, a byla bosa. Její jemný hlas krásně kreslil a ohraničoval tvrdý zvuk kytar, všechny dohromady, hlavní zpěvačka obzvlášť na mě působily jako víly z východu, které zpívají japonsky, ale to nevadí, jelikož vyzařují energii, za kterou bych jim hodila i vlastní trikot.

#3 Krvavá dvojka z Albionu

Na vystoupení Blood Red Shoes jsem se zvlášť těšil. Jejich energický indie rock/grunge mi uhranul už v domácí přípravě. Na hlavní Rock for People stage se podle očekávání vrhlo skvělé duo, které rozhýbalo publikum a potvrzovalo, že k dobré show stačí jen kytara s bicími. Specifický hlas zpěvačky s vokálem od bubnů k sobě příjemně ladily, někdy dokonce Steven Ansell převzal pěvecké otěže. Laura-Mary Carter jakoby v druhé polovině vystoupení ztrácela energii a nechala svého kolegu vynikat více. Podepsal se pod to i statický pohyb a sebeprezentace, zatímco Ansell se pravděpodobně vyspal do růžova. Celkový dojem byl ale více než dobrý - skvělý výběr kapely na hlavní pódium.

#4 Jičínská jistota sfoukla svíčky

Společně s festivalem slaví tento rok i jičínská stálice na české hudební scéně, skupina Chinaski. S organizátory zahráli Rockáči k dvacetinám svojí baladu "Drobná paralela" a s potěchou jistě přijali přání i ke svému jubileu. Chinaski jsou zárukou dobré muziky tuzemské produkce. Předvedli to znovu na Rock for People stage a troufám si tvrdit, že podobná vystoupení budou předvádět ještě dlouho. Navíc každým rokem do svých živých show přidávají drobné úpravy, které pobaví publikum nebo vylepší playlist. Příchod Malátného středem publika patří k prvnímu z nich. Kontakt s fanoušky a jistá familiérnost v jejich projevu zkrátka a dobře funguje. Na několik písní doplněni o pěvěcký sbor Cancioneta Praga Chinaski zahráli největší hity své dvacetileté éry, podobně jako na svém oslavujícím vystoupení v pražské O2 areně.

#5 Rozjívení američtí chrti

Tři roky po svém velkém comebacku zavítali na Staropramen stage The Afghan Whigs. Se svým úspěšným albem Gentleman už prorazili na mnoha vystoupeních, nyní si užili festivalové atmosféry pod cirkusovým stanem na Staropramen stage. S lehkým zpožděním jsem dorazil pod stan a nalezl početný dav fandů křepčících pod pódiem v rockovém transu. Horší akustika sice přispěla k lehké hluchotě, ale americkým rockerům to paradoxně tolik neubíralo. Kromě velkých hitů z předchozí i nynější tvorby (albu Do to the Beast) zahráli chrti i několik předělávek slavných písní a melodií - například z muzikálu Jesus Christ Superstar. Po skončení posledního songu v playlistu chtělo publikum (včetně mě) víc, ale striktní organizátoři mávali stopkami. Příště umístit na stage s otevřenou akustikou!

#6 Krásné bláznovství ska ... aneb "náš dům" stále stojí na pevných základech

Hlavní stage se krátce před jedenáctou večerní dočkala dalších headlinerů letošního Rock for People. Věkem sice veteráni, ale předvedenou show energičtí mladíci - poprvé v Česku vystoupila britská legenda, kolébka stylu 2 Tone, kapela Madness. Diváci si jejich vystoupení užívali od prvních rytmů a krátkých, úderných tónů saxofonu až po slavnou "noční loď do Káhiry", kterou kapela uzavírala svůj playlist. Pokud nejste zarytým fanouškem ska, bude vám pravděpodobně vadit lehká monotónost a jednotvárnost písní. O to více však potěší výjimky, které oživují jinak v klusajícím tempu precizní akt. Za tu největší a dle mého názoru i nejlepší se dá označit hit "Our House", který Madness zařadili až ke konci. Frontman Suggs se neúnavně vlní a kapela přidává ještě bonbónek, který dostává jejich názvu. Saxofonista Lee Thompson předvádí kaskadérský kousek - svůj nástroj odloží divákům v prvních řadách a bez jištění leze na konstrukci Rock for People stage. Ve chvíli, kdy se dostane až ke světlům, se pověsí za ruce a některým návštěvníkům se zrychluje tep. Posléze se opět dostane dolů, nevzrušeně si bere svůj saxofon a pokračuje. Headline s velkým H a legenda jak se patří.

#7 Balthazar v říši divů

Znovunabitá, ale poměrně příjemná únava. Madness na hlavní stagi (už tak si často připadám více mad, než je zdrávo; a skáčko není mým žánrem v jedenáct večer) a na jiné komornější stagi belgický Balthazar, který se mi při dřívějším poslechu jevil velmi zajímavě. Neprohloupila jsem. Mystická atmosféra jejich hudby, způsobená nejen houslemi půvabné houslistky, ale i pomalejším rytmem a charismatickým hlasem frontmana, se ve mně rozproudila chvíli poté, co jsem vešla. Celý jejich koncert jsem se kromě jiných věcí snažila najít pojmenování pro to, co slyším, nějak je identifikovat, zařadit, ale zkrátka jsem to nedokázala. Jediné, co mě vytanulo na mysli, byl svět Alenky v říši divů, který mi Balthazar vytvářeli kolem. Věděla jsem, že se já a moje tělo necháváme unášet jejich hudbou. Kdyby někdy vystupovali v Praze, stejně jako na Tricot bych si na ně koupila lístky.

Text: S přispěním Alžběty Čermákové
Foto: Alžběta Čermáková 

9.7.2014 | Tomáš Fiala Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout