Rockový deník for people

Rockový deník for people 

Z festivalu Rock for peopple, který letos slaví svůj dvacátý ročník, jsme se vás rozhodli informovat formou deníku. Já i kolega jsme na festivalu nováčky, takže se s vámi chceme podělit o naše dojmy a zážitky z jedné z největších rockových událostí v Evropě.

Den první

Jízda autem, starým chrčícím favoritem, kolem řepková, pšeničná pole (dálniční známka je přece jen pro studenta moc drahá a navíc na dálnici nic kromě krajnic a upalujícich aut neuvidíte) a malebné vesničky s názvy jako Obědovice nebo Loukonosy. Letmá myšlenka, že kdybych si měla vybrat, zvolila bych asi Obědovice (z praktických důvodů, mému žaludku vlastních, ale do Loukonos bych potají chodila číhat na louku a chytat nosy. V Hradci jsem nikdy nebyla, jsem zvědavá, vlastně ani na Rock for people jsem nikdy nebyla a spaní ve stanu mě také ještě nepolíbilo. Tak si to dám všechno naráz!

Do festivalového areálu jsme přijeli později a Divoký Bill už řádil na pódiu, nevadí, viděla jsem ho už stokrát a jsem si jistá, že i po stojedné je skvělý. Snad to není jen takovej pocit. Na stavbu stanu není čas, hned se řítíme na jednu z hlavních hvězd festivalu a latinskoamerické hudby vůbec - Manu Chaa.

#1  Manu Chao - evropský ďábel s latinskoamerickou duší.

Manu Chaa, světlý bod hodin španělštiny, který mi nahrazoval dobrou učitelku tohoto krásného jazyka, jsem si nemohla a nechtěla nechat ujít. Jakmile se svou novou skupinou La Venturou vtrhl na pódium, dav už věděl, co má dělat, atmosféru okamžitě ovládl náboj jižanské vášně a bezstarostnosti, kterou neevokoval jen reggae styl mnohých písní, ale i všudypřítomný mariánky pach. Nebylo nic jednoduššího než se oddat tanci na hudbu, kterou by byl skoro hřích jen zkoprněle poslouchat. Znala jsem Chaovy písničky, ale zažít je na živo byl naprosto jiný zážitek, který jsem si ani nepředstavovala.

Celou scénu a hudbu skvěle doplňovaly kátké parodické, barvami zářící animace, které zobrazovaly různé odkazy, jako třeba Bushe mladšího, slečny v plavkách z americké vlajky nebo nápisy jako legalizace Guantanáma a libertad = svoboda. Zazněly všechny Chaovy staré hity jako Me gustas tu, Clandestino a další. Chao po pódiu nechodil, ale skákal, s kytarou či bez a stále kominukoval s publikem. Pro mě a kolegu nejlepší zahájení festivalu, jeké jsme si mohli přát.

#2 Odellovi neodoláš, špatnému nazvučení ale ano.

S rozprouděnou krví a pocitem naprosté pohody jsme šli na britského lamače fanynkovských srdcí, který se nebojí růžových světel - Toma Odella. Já se růžových světel poprvadě trochu obávám, ale při vstupu do cirkusového stanu se spíš lekly mé uši. kdyby měly nohy, utekly by. Ne kvůli Odellově hudbě, kombinující až skoro Bluntovské skučení s lepšími rockovými polohami a klavírem. Ale kvůli příšernému nazvučení celé scény a slyšitelnému zanedbání akustiky, které trhá uši a ubíjí hudbu interpreta, jelikož z něj dělá řvoucího paviána.

Při pominutí šumu se Odell dá poslouchat. Záleží, jak moc romantická duše ve vás dřímá. Mně osobně se líbilo pár písniček, které vyzpívával spíš ve znamení Dylana, než Eltona Johna, které oba Odell uvádí jako své vzory. Příjemnou složkou v Odellově one man show byla jeho hra na klavír. Hned po pár tóněch mi na mysl vytanul britský solista s klavírem, který vystupoval minulý rok na Coloursech - Jamie Cullum. Odell je jeho ukňouranější a romantikou prosáklejší alternativa, což o přestávkách mezi jednotlivými písněmi dokazoval i mohutný řev fanynek.

#3 Elektrizující nestárnoucí rock

Mezitím, co Odell uváděl šestnáctky do extáze, venku se pěkně ochladilo a tak jsme honem pádili do auta pro večerní převlek. Ve dvanáct, tedy za hodinu měl začít Steven Seagal se svým Blues bandem. Měl vystoupit již v sedm, ale kvůli komplikacím na letišti dorazil až o půlnoci. Měli jsme čas a tak jsme zaskočili na skotské rockery duší i vlasy - Biffy Clyro. Zrovna hráli jednu ze svých nejlepších balad God and Satan.

Byla jsem jimi příjemně překvapená. Při pouštění klipů mi zněli spíše jako rocková skupina popovými prvky zklidněná. To. co ovšem předváděli na pódiu nebylo zdaleka zklidněné, naopak. Předvedli skvělou hru na kytary s konsternující projekcí čehosi temného za sebou. Všichni svlečení do půl těla a divoce máchající vlasy připomínlai spíš Kiss než U2, jak jsem čekala. I když se značnou únavu v nohách a spánkovým deficitem hurá na Seagala, na kterého jsem asi nejvíe zvědavá.

#4 Motorkářské blues

Steven Seagal, přední vykonavatel spravedlnosti v akčních filmech, který se nezalekne odjištěného granátu ani citové chvilky a všechno řeší brokovnicí, nebo jinou hračičkou. A má hrát blues? No, byla jsem vážně zvědavá. Měl začít o půlnoci, avšak v zimě jsme stepovali až do třičtvrtě. Původně měl vystupovat v kryté stagi, ale přesunuli ho na nejmenší stege, hned u vchodu do areálu. Seagal se tam se svým bandem mačkal jako sardinky v plechovce.

Nevím, jestli to bylo únavou, zimou či nevyhovující stagí, ale jeho hudba mě příliš nezaujala. Písničky, jak je u bluesu zvykem byly dlouhé a většinou instrumentální, což by nevadilo, ale nějak mi to k Saegalovu nejdřív velmi tichému a chrčícimu hlasu nesedělo. Většina lidí se přišla podívat zejména na něj a poté odcházeli. Možná by situace byla jiná, kdyby vystupoval, jak měl, jeho hudba nebyla vhodná v jednu v noci, když se už divákům chtělo spát. Seděl by mu prostor, kde by to mohl víc rozjet. Po pár písních mi jeho hudba evokovala zakouřený motorkářský bar se spavou atmosférou, což má něco do sebe. Možná i proto, že měl šátek na hlavě a sluneční brýle. 

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!

Mohlo by tě zajímat