Skončil Tanec Praha: Nesmazatelnou stopu zanechala Marie Chouinard

V prvním případě předvedla Chouinard fyzicky velmi náročnou směs „bojového umění“, animálnosti v lidském těle a krutých pohanských rituálů. Tanečníci s dokonale pružnou páteří pulsovali v divokých sklapovačkách nastojato, napodobovali ptačí chování a skákali v extatickém vytržení pokryti magickými kly a roh.

Stravinského velkolepé a již sto let staré avantgardní obětování mladé dívky bohu Jara získalo pod rukama Chouinard nový háv, tančilo se unisex nahoře bez a jako celek bylo pojato velmi individualisticky – celý soubor se společně na jevišti objevil jen na malé chvíle. Ústřední příběh téměř vymizel, energie početnějšího kolektivu tanečníků, se kterou mistrně pracovala také německá legenda Pina Bausch, byla téměř zcela rozmělněna mezi jednotlivé sólisty a nároky byly tím pádem mnohanásobně zvýšeny: Ženy se musely vyrovnat mužům nejen výkonem bez nadsázky na hranici udýchání, ale i „kostýmem“ a divošským líčením.

Tajemství této choreografie tkví právě v intimitě – každý z tanečníků má svůj vlastní kuželem světla ozářený mini prostor, ve kterém světí jaro zcela sám, posedlý neúnavnou, drasticky vyčerpávající „ujetou“ hudbou. „V mém Svěcení není žádný příběh,“ vyjádřila se ke své tvorbě Chouinard, „žádný vývoj, žádná příčina a následek. Pouze synchronicita. Je to, jako bych prožívala každý moment potom, co kdysi vznikl život. Představení je o odhalení tohoto momentu. Mám pocit, že před tímto okamžikem se na obloze ukázal výjimečný výboj světla či záblesk.“

Druhá část tanečního večera byla věnována neuvěřitelným schopnostem lidského těla při napodobování různých druhů ptáků. Na plátně v zadní části pódia se promítaly kresby jako z pravěké jeskyně a tanečník přímo před ním s velkou citlivostí pro detail kopíroval předepsaný motiv. Tato vcelku vtipná možnost „čtení“ Michauxových inkoustových kreseb a básní skrze těla tanečníků inspirovala Chouinard už v 80. letech a tančí se od roku 2005.

Samozřejmě jde však v této choreografii o mnohem více než o dokonalé napodobení – rej, ve kterém by se tanečník pro onen promítnutý motiv úpěnlivostí „roztrhl“, umožňuje hloubkový vrt do smyslu a významu celé knihy, zve diváky ke čtení mezi řádky. Ke vtažení přímo do jádra příběhu přispívá i specifická zvuková stránka vystoupení, která přenáší obecenstvo z tropického pralesa přímo do kurníku a mnohem dál…