Spoře oděná královna – respektive Tomáš Dianiška s monstrózní parukou a ve „svůdných“ slipech s perlami – vstupuje slavnostně na scénu a bezostyšně svádí mladého Orlanda k neřestem. Hned úvodní dávka kontroverze a perverzity přinutí i nejcudnějšího člověka cítit se jaksi nečistý.

Byla to alžbětinská doba: jejich morálka nebyla jako naše, ani jejich básníci, ani jejich podnebí, dokonce ani zelenina.

A tak, aby dostáli těmto slovům Virginie Woolfové, postavy jsou tak nemorální, jak se na šlechtice z 16. století patří. Erotická hravost je přítomna téměř v každém dialogu, ať už přímo, nebo zaobalené v metafoře.

Po chvíli se určitá forma šílenství stává samozřejmostí. Herci jsou obsazeni proti svému pohlaví, ovšem hra rozhodně nepůsobí jako kýčovitá travesti show. Orlando se narodí jako muž (zde je ztvárněn Anežkou Kubátovou), kdy se stihne zamilovat do divoké ruské princezny (Martina Krátká) a zklamat se ve svém spisovatelském umu. Během představení se přemění v ženu (Miroslav Köning), proměna proběhne rychle a představení pokračuje dál ve stejném tempu, aniž by se kdokoli nad absurdností této situace pozastavoval. Zde začíná Orlandovo/Orlandino hledání vlastní identity a místa v androcentrické společnosti. Od ženy její doby není vyžadována potřeba přemýšlet, „pokud zrovna nepřemýšlí o muži“.

Herci se nebojí komičnosti a ironických vstupů do děje. Jejich gesta a výrazová bohatost dokáží vtáhnout do poetického rozjímání o životě a lásce. S představivostí si hrají něžně a citlivě. Bílé kostýmy, pudr a zrzavé paruky tvoří dokonalý kontrast na jevišti, který je jako vystřižený z říše divů. Výborný je také způsob využití zadní stěny coby druhé podlahy, která umožňuje sledovat hru z další perspektivy. Intimita Eliadovy knihovny je umocněna o to více hrou světel a stínů i jemnou renesanční hudební variací, kterou herci předvádějí přímo na scéně. Každý detail je promyšlený a zapadá do sebe. Když už je i jeviště malé, na moment se představení přesouvá ven před divadlo, kdy Orlanda vybíhá mezi nic netušící kolemjdoucí, vykřikujíc: „Jsem žena!“.

Inscenace Orlando je bláznivá podívaná, chvílemi zvrácená, chvílemi něžná a nesmělá. Nikdo neodejde z divadla neposkvrněn kontroverzním zpracováním, což ovšem není na škodu a rozhodně to neubírá na dojemné lyričnosti a hravosti slov Woolfové. 

Fotograf: Patrik Borecký

22.6.2014 | Tamara Pancíř Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout