Nejbarevnější ryby v moři - Colours of Ostrava 2014

Nejbarevnější ryby v moři - Colours of Ostrava 2014 

Před pěti lety jsem se chystal na festival Colours of Ostrava poprvé. Tenkrát ještě bez jakéhokoli očekávání. V roce 2010 vévodil barvám Iggy Pop a já festival zkusil téměř naslepo. Neznal jsem nikoho, kdo by s Colours měl jakoukoli zkušenost, netušil jsem, jestli se mnou vůbec někdo vyrazí a jestli se tam nakonec nebudu čtyři dny kousat nudou. Z line-upu jsem taktéž moc moudrý nebyl. Poměrně hodně jmen jsem nedokázal ani vyslovit. Alamaailman Vasarat?

Projížděl jsem videa z předchozích ročníků a říkal si „Proč bych jel přes celou republiku na Jirku Stivína?“… Od té doby jsem čtyřikrát kupoval lístek hned v první vlně s velkým předstihem a bez ohledu na to, kdo bude v Ostravě vystupovat.

Colours se změnily, a to poměrně razantně. Pár zarputilých fandů sice Zlata Holušová poztrácela, nicméně obrovské množství nových získala. Pravda, větší počet diváků není a nesmí být měřítkem kvality, nicméně alespoň v mých očích rostla Ostrava po hudební i organizační stránce a větší počet návštěvníků byl těžce vydobytou odměnou a ničím jiným. A stejně tak i ta ztráta několika desítek věrných byla pouze logickým důsledkem. Buď se někam posuneme, nebo budeme přešlapovat na místě – stejně jako konkurence. Když chcete dělat omeletu, musíte rozbít vejce.

Colours of Ostrava jsou v roce 2014 pojmem a kolosem – posunuly se, a to nejen na mapě.

Zřejmě stále platí, že letních hudebních festivalů máme v Čechách téměř stejně jako potenciálních návštěvníků, ale zajímavý z nich je jeden, s přimhouřením oka dva, a to ještě nevím, který je ten druhý. Nicméně jaký kurník, taková vejce. Tím končím se slepičím přirovnáváním a s pohledem do minulosti festivalu. Letošní výběr interpretů nabízí několik ryb, které není radno nechat proplout kolem. Začnu od těch úplně největších:

1. The National

Loni jsem za největší hvězdu evropské festivalové sezóny považoval Nicka Cavea s The Bad Seeds, letos tímhle přívlastkem rád označím The National. Jméno, o které se organizátoři hudebních akcí perou pravidelně. Vždycky jsem byl trochu úchyl na hluboké hlasy a v případě Matta Berningera se mnou tu úchylku sdílí desetitisícové davy. Nebojím se, že by niterně osobní hudba The National přestala mezi tolika lidmi fungovat. Na to jsou emoce v ní až příliš silné.

2. MGMT

MGMT trhli v posledních letech volantem a vydali se trasou „anti-hitů“, nad čímž mnozí kroutí hlavou. Přesvědčovat posluchače, že kapela nestojí jen na hitovkách Kids a Time to Pretend nemá smysl. Všichni na nich začnou a pak už je na každém, zda otestuje svou trpělivost a pokusí se psychotropní formací prokousat hlouběji – k dalším skladbám. Výborná volba pro čtvrteční start.

3. Chet Faker

Fakera je momentálně všude plno. Před pár týdny vystřelil první album „Built on Glass“ a ta část internetu, jíž kralují košiláči, se otřásla. Já to s Chetem zkouším znovu, dokola a ještě jednou, nicméně jsem stále na půli cesty. Jeho prvotina je bez debaty zajímavým kouskem, nicméně se téměř vždycky v půlce ztratím. Tak to chodí. Nicméně s každým poslechem je to lepší a lepší – finální prozření přijde s živým vystoupením. Mělo by.

 4. Trentemøller

A teď pozor! Těžká váha. Tady mám očekávání až přehnaná, ale jestli mi Anders Trentemøller neodpálí hlavu, budu těžce zklamán. Jeden z nejdéle utajovaných interpretů je dle mého monstrózní velrybou celé sestavy. U Trentemøllera jsem dříve cítil Ghosts od Nine Inch Nails. Dnes už míří Anders jinam, ale já pořád plavu v jeho elektronických depresivních vodách. Pokud patříte mezi tu šťastnou hrstku, kterým loni sedli The Knife, je Trentemøller povinností. Po tomhle vystoupení chci hledat mozek ve štěrku vítkovického areálu. Tahle hudba Colours sluší.

5. Seasick Steve

Hej, tohle je dědek s banjem, dědek s diddley bow, dědek s vousem po kolena. Absolutně nepřehlédnutelná postava americké vandrácké kultury. Tady budou nepochybně davy pod podiem. „Dej mi prkno se strunou a já strčím všechny bluesmany do kapsy.“

6. Goat

Jméno, které mělo být na plakátech nejvýše. Všichni ostatní ať se rituálně pokloní před kozím veleknězem – bez legrace. Energetický výplach a nejživější zjevení letošního výběru. Voodoo jízda v temnotě. Funguje to na desce a funguje to i naživo – slibuji. Za hranicemi už to vědí, u nás zatím ještě nevěřícně kroutí hlavou. Nakonec budeme všichni uctívat kozu. Nicméně album „World Music“ znám už nazpaměť a potřeboval bych novou drogu. Šlo by to?

7., 8. Slim Cessna’s Auto Club/Denver Broncos UK

Dvojitá trefa pod vedením Jaye Munlyho. Vlnu alt-country vede vyzáblý kazatel s banjem (ano, zase to banjo) v ruce a Ostrava má tu čest představit ho hned ve dvojím provedení. Nejprve v divoké verzi a poté v klidnější. K popisu známějšího Auto Clubu si vypůjčím větu přímo z oficiálního webu Colours, neboť bych trefnější stejně dohromady nesesmolil. „Hudba Slim Cessny připomíná temný marš z kostela na hřbitov se zastávkami v baru, vězení a blázinci.“ Jo, já slyším to samé. Auto Club už jsem naživo viděl dvakrát a nebudu ani vteřinu váhat nad třetí příležitostí.

A pak je tu zmiňovaná klidnější verze. Denver Broncos jsou snadno přehlédnutelný klenot čtyř ostravských dnů. Opět Munly, opět jeho kumpán Slim Cessna, nicméně vsedě. Návrat k čistě akustickým nástrojům a cesta hluboko do minulosti americké hudby. Denver Broncos hrdě prezentují své kořeny. Sejdeme se na Fullmoon Stagei.

9. Bee and Flower

A sejdeme se tam ještě jednou. Uklidnění a pohlazení od hlasu z medu. Zde bez popisku. Ti, co byli loni na Scottu McCloudovi, budou letos čekat na Danu Schechter a zase dostanou velké věci.

Jen tak mimochodem, ryby by se chytat neměly. Jen ať si plavou. A proti Jirkovi Stivínovi v zásadě nic nemám. Teď jsem si vzpomněl, že první ročník jsme prostanovali na líhništi škvorů. Vzpomínky jsou dobrá věc, ale jsem rád, že Zlata posunula Colours o level výše a že já posunul stan.

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

MGMTSeasick
 

Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!