Stojím ve vestibulu hlavního nádraží a vyhlížím na Sherwood, kde má začít prohlídka po zákoutích Prahy s Emilem, který strávil na ulici čtrnáct let života. ,,Já jsem Emil, těší mě a myslím, že si můžeme všichni tykat,“ pronesl k malé skupince posluchačů pohodově působící postarší muž s kýčovitou černou mikinou, opírající se o berli. Přesouváme se doprostřed parku a Emil se nás zeptá, jestli víme, proč se první oficiální tolerovaná ,,šlehárna“ jak parku říká, nazývá právě Sherwood. Začalo se mu tak říkat v šedesátých letech, kdy zde ovšem bylo daleko nebezpečněji než dnes, protože je a byl plný zlodějů, jako byl Robin Hood. ,,Tyhle zloději, na rozdíl od něj jenom berou, nedávají nikomu a ještě okrádaj sebe navzájem,“ uvádí Emil podobnost na pravou míru.

Procházíme dál kolem Sherwoodu, když se Emil zastaví a namíří berlí na dva prosklené tubusy s točitým schodištěm vedoucím do útrob nádraží. Schody vedou do nádražních garáží a kromě rychlé cesty k autu se využívají i jako ložnice, záchod, pro distribuci a aplikaci drog a pro sexuální služby. Zkrátka multifunkční zařízení, něco jako komnata nejvyšší potřeby. Když se blížíme ke konci parku, řekne Emil najednou ,,Hele, ty už jedou“ a koukne směrem ke dvoum tuctově vypadajícím mužům, kteří si právě píchají a ani za mák je netíží, že na ně každý vidí. Běžný pondělní šleh, nutnost i potěšení. ,,Když na hlaváku potkáte feťáka, jak si píchá, nabídne vám a rád se podělí. Na Karláku ne, tam jsou agresivnější. Jinak kdybyste si chtěli dojít na hlaváku na záchod, nedivte se, když na ženských potkáte nějakýho chlápka. Toaletářka totiž pronajímá kabinky k sexu za padesát korun.“

Když míříme Opletalovou k Václaváku, ptám se Emila na místo, kde žije, squat na Cibulce o kterém se na začátku zmínil a kam jsem měla jít fotit, což se do uzávěrky bohužen nepodařilo stihnout. Na barokní usedlosti z patnáctého století žije kolem dvaceti lidí a platí tam jasná pravidla. ,,Když si na stůl položíte peníze a nějaký osobní věci, za tejden to najdete na úplně stejným místě netknutý. Samozřejmě, že když tam necháte cigarety, tak budou z půlky vykouřený, ale jinak se tam nekrade. Jsme tam oficiálně za údržbáře a pořádáme na Cibulce různý hudební koncerty, hlavně punkový teda, dětský den a jiný akce. Bydlí tam i hodně cizinců a máme kontakty na squaty do zahraničí, takže i takovej erasmus squat.“

Igelitková vila

Vylezli jsme na Václaváku, kde se Emil zastavuje a vysvětluje, že se Václavák dělí na dvě zóny – horní od Muzea ke kolejím a dolní. Horní je hlavně zóna prostituce a kapsářství. Václávské náměstí celé je pak drogová scéna. ,,Na Václaváku, na rozdíl od hlaváku například, seženete kvalitní zboží od patnácti set do pěti tisíc korun, na hlaváku sice daleko levněji, ale řežou to sádrou a jiným sajrajtem. Já jsem za celou dobu na ulici nikdy do drog ani alkoholu nespadl. Občas si dám jointa, ale kdo dneska nehulí,“ dodává Emil. V Praze je dnes oficiálně kolem pěti tisíc bezdomovců, ve skutečnosti je jich však přes osm tisíc. Sčítaní probíhá na charitách a tam hodně z nich nechodí. Poslední bylo v roce 2005. Většinou přespávají v parcích, zahrádkářských koloniích, tubusech metra, jeskyních, na Petříně v Hladové zdi, kanálech, kdy na Spojovací žilo v teplovodním kanále asi třicet lidí a také v odstavených nákladních vagonech.

Takto vznikl i tzv. bezdomovecký Chánov u kohinoru, kde žilo kolem osmi set bezdomovců a policisté tam nechodili na kontroly, ale na kafe, jak se dozvídám od Emila. Často se uchylují i na hřbitovy a do kontejnerů, to ovšem v některých případech nedopadá dobře. ,,Člověka bez domova poznáte podle toho, že má hodně věcí, mají pak pocit, že vlastní majetek, i když jsou to často zbytečnosti jako starý noviny. Většinou je to pár igelitek, což je byt s pavlačí, ale tuhle jsem viděl pani, která měla asi pět igelitek a ještě za sebou tahala vozík, to jsem si říkal, že už má vil,“ směje se Emil.

Jsme v půlce prohlídky a mám pocit, jako bych na místech, která jsem mockrát prošla, byla poprvé. Je to jako když člověk přejde z prohlížeče Google Chrome na Tor (prohlížeč, kde není dohledatelná IP adresa, podsvětí internetu) a je fascinován vším o čem dříve neměl ani ponětí a postupně proniká hlouběji a dozvídá se stále víc. 

Není lehké dostat se do vězení

Při cestě via hotel Evropa Emil nic neříká, a tak zkouším prolomit ticho a ptám se ho na jeho příběh, s ostychem, i když na začátku řekl, že se můžeme ptát i na věci osobního charakteru. Ale po chvíli zjišťuji, že nemá překvapivě problém mluvit otevřeně o svém životě a cestě na dno. Skoro ani nepohne brvou a bez problémů mi odpoví na otázku, jestli má děti. Má dospělého syna, se kterým dokáže sedět do pěti do rána u piva. Když se dostal na ulici, první půl rok si vůbec nepamatuje, byl prý v těžké depresi. Skončil tam kombinací rozvodu a vyčerpání.

Věc, která mu dle jeho slov zachránila život, bylo nechat se zavřít do vězení. ,,Nebylo vůbec lehký se tam dostat, musel jsem třikrát rozbít výlohu, dvakrát tu samou. Poprvé mi dali jen podmínku a já si s občankou v ruce říkal, co jsem to za člověka, když mě nechtějí ani v tom kriminále. Po třetí výloze si soudkyně uvědomila, že nemá smysl mě posílat zpátky ven. Byl jsem trestaný, ale neznám kriminál, byl jsem jako sociální případ.“ Když po devíti měsících vyšel z vězení, sehnal si práci, ale hned první den, když do ní šel, ho srazilo auto, což ho prý opět zachránilo, protože, kdyby se to nestalo, v práci by za tři měsíce skončil, novou by nenašel a šel by na Úřad práce. Absolvoval pobyt v LDN, pak přišly pokusy o sebevraždu a Bohnice, poté na skoro rok zase ulice, ale měl štěstí na lidi, kteří na ní uměli žít, nepili ani nefetovali. Syna v této době raději dva roky vůbec nevídal.

Nebojácná Hraběnka

Stmívá se a Praha začíná oblékat svůj noční pláśť, který je dost velký na to, aby poskytl úkryt a anonymitu, těm, kdo ji potřebují. Lidí však neubývá, spíše se jen mění jejich složení. My se zastavujeme před hotelem Evropa v dolní části Václaváku, který dříve nesl jméno Šroubek. Zde za tuhého komunismu kvetla prostituce, prostituti si tu vydělávali i tisíc marek za hodinu, tedy nějakých osm tisíc korun. Ještě zajímavější je, že tu jako první začaly travesti show. O to se zasloužil Hraběnka, jak se čestný zakladatel přezdíval. ,,Hraběnka byl taky velkej vlastenec. Když Rusové v osmašedesátym u Muzea zakotvili s tankem, tak se sebral, vylezl na tank a kabelkou s botama na jehlách začal mlátit dva ruský vojáky, dokud neodjedou. Zachránilo ho to, že si mysleli, že je to jenom ženská. Utrhli zámek a zabarikádovali se vevnitř. Skončili pak v Bohnicích. Takže aspoň zlikvidoval dva ruský vojáky,“ směje se naplno Emil.

Není žebrák jako žebrák

Procházíme kolem nechvalně známé továrny na zábavu s bezduchou hudbou, Duplexu, který dříve patřil Daře Rolins a Simoně Krainové, jež zde pořádaly kokainové dýchánky. Nejspodnější část náměstí je zóna žebráctví. Emil rozlišuje dva druhy, a to žebrotu v kleče a v oslovení. Žebráci aktivní, tedy v oslovení dokáží vydělat na Malé Straně i sedm tisíc za den, ale z toho musí platit mafii místo a člověka, který je hlídá před policisty. Zbytek vyhodí za drogy a automaty. Někdy je choulíci se člověk s kšiltovkou na peníze vice herec než žebrák, nebo slepec. ,,U Panny Marie Sněžné je pán s černými brýlemi, co vypadá jako slepec. Kolem večera, ale vždycky vstane, sundá brýle, sbalí prachy a jde do hospody. Nebo naproti u banky je jeden, co dělá, že nemá nohy. Ale před setměním vždy odejde, musí totiž brzo ráno vstát do práce k popelářům.“ Jediná věc, která je legální, je prodávání Nového prostoru. Všechno ostatní, jako vybírání kontejnerů je krádež magistrátu. Pro opravdové lidi bez domova je tedy poměrně složité se uživit a návrat do běžného života je těžký.

,,Já jsem Emil, těší mě a myslím, že si můžeme všichni tykat,“ pronesl k malé skupince posluchačů pohodově působící postarší muž s kýčovitou černou mikinou, opírající se o berli.

Další zastávka – Perlovka, bývalý ráj, nebo spíše peklo všech prostitutek. Prostituce tu bujela od poloviny osmdesátých do nového tisíciletí. Velmi častým elementem zde byly i jejich vraždy. Další zóna byla pak Prašná brána. ,,Holky říkaly: Jdu si zatočit kabelkou k Prašný bráně. Aby tehdy mohly být i v luxusních hotelech s bohatýma cizincema, měly podepsanou spolupráci s Stb. Ta samozřejmě materiály v době revoluce skartovala, ale ne všechny a ty holky na to pak po revoluci doplácely,“ vypráví se soustrastným pohledem Emil. Dnes se prostituce přesouvá do podniků.

Nejhorší je samota

Na konci prohlídky odvrácené tváře Prahy se Emil zastaví u zavřeného kiosku a položí svou poslední otázku, co je pro bezdomovce na ulici nejhorší. Chvíli přemýšlím a uhádla jsem, je to samota, tedy sociální vyloučení. Emil nepopírá, že existuje studna s močálem na dně, zažil si ho, ale odmítá připustit tezi, že se ze dna nejde dostat. ,,Je to složitá cesta a má dvě podmínky. První, že si to člověk srovná v hlavě a řekne si, že si za to z osmdesáti procent může sám. Druhá je, že jsou lidi, kteří chtěji pomoct, ale člověk musí udělat jednu věc – Twain říkal, že nejbližší pomocnou ruku najde člověk na konci svého ramene. Takže když si ji podá sám a začne něco dělat, tak mu jí pak podají i ostatní,“ čímž  Emil končí náhled do zákoutí matičky stověžaté. Už opravdu poslední zastávkou je Café Louvre, bývalý bordel, kam si jdeme u piva popovídat.

19.5.2014 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout