Výstava s názvem Reynek…génius, na kterého jsme měli zapomenout jemně naznačuje rytcovo celoživotní sepětí denní rutiny s čistou vírou. Při pohledu na titěrné, lehce kolorované tisky s motivy přírody se nelze ubránit dojmu, že Bohuslav Reynek moc dobře věděl, jak tvrdý je denní chlebíček „nepohodlného“ a „neschopného“ cizince ve vlastním domě, kterého z něj udělali nejprve nacisté a o pár let později komunisté. Zároveň lze z jeho díla číst, že život pro něj byl zvláštním, chráněným darem, ať je jaký je – má takový být, třebaže se tomu člověk vzpouzí. Přestože jeho grafické listy nejsou „žádná idyla“, Reynek by zajisté neměnil.

Valdštejnská jízdárna Pražského hradu je však možná pro takovéto nezařaditelné umění prostorem poněkud předimenzovaným – Reynkovi by slušel spíš užší, ze všech stran sevřenější výstavní prostor, který by i lépe souzněl s jeho pokorným, mlčenlivým a zvláštně posmutnělým uměleckým výrazem. Předešlá výstava jeho grafik, která byla na přelomu let 2011 a 2012 situována do gotického Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, se právě tímto způsobem dotkla návštěvníkovy duše mnohem výrazněji.

Architektům Miroslavu Vavřinovi a Federicu Diázovi se sice letos podařilo vytvořit vnitřní „labyrint“, jehož půdorysem jsou výhradně křivky a kontinuita prohlídky tak není rušena žádnými rohy, ale grafické listy velikosti pohlednice, jeden vedle druhého, navíc v enormních světlých rámech, poněkud splývají a jedinečné momenty Reynkovy tvorby se tak ztrácejí v záplavě obrovského množství. Celkem je zde k vidění 330 grafických listů, které nejsou rozděleny v žádné ucelenější tematické celky, mimo jedinečné listy vyhotovené technikou cliché verre.

Originální architektura výstavy však zdaleka není to, co by Bohuslavu Reynkovi v roce 2014 ubíralo na jeho specifickém sdělení; celoživotní vzývání střídmosti jako principu a odmítání laciné velkoleposti bylo paradoxně zapomenuto již při tvorbě rozsáhlé reklamní kampaně, jejíž pohrobky straší u dálnice či na billboardech a budou patrně i dlouho poté, co se výstava na konci července uzavře. Jako by byl intimní vnitřek násilím vyrván ven na světlo Boží, protože přece (ve svobodě!) může být – mrtvý tomu už nezabrání a davy čekají na „exkluzivní zážitek“. Nejen umělecké, ale obecně životní naplnění v obyčejné a přesto lahodné přítomnosti, které netouží po ničem jiném než odevzdaně spočívat, to je snad skutečná Reynkova poloha, která by se však na billboardech vyjímala jen těžko…

8.5.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout