Jednoho dne se autoři této knihy rozhodli, že by nebylo špatné oslovit Jiřího Kajínka a sepsat o něm knihu. Po jednáních s úřady získali povolení k opakovaným návštěvám a začali osobně domlouvat vznik zajímavého životopisu.

Během jednoho roku navštěvovali Kajínka ve věznicích Mírov a Rýnovice, kde nahrávali jeho vyprávění. Celkem bylo natočeno více než 50 hodin audiozáznamu. Kromě rozhovorů vznikla i fotografie vězně před mřížemi. Nachází se na obálce knihy. Po velice malých úprav vzniklo dílo, které nemá v naší krajině obdoby. Stojí za ním redaktoři nakladatelství Fragment Jan Eisler a Romana Homonická.

Kniha začíná v době vězňova mládí, které trávil jako všichni ostatní chlapci. Vlastně se opravdu ničím příliš nelišil. Malý Jirka Kajínek rád rybařil, sportoval a hrál si s jinými dětmi. V jeho domově ve vesnici Prachovice vyrůstal společně s rodiči. I jim je věnována značná část textu. Je vidět, že jejich vztah byl opravdu velice hluboký. Pozdější kriminální činnost se asi nedá příliš přisuzovat výchově. Bohužel oba rodiče již umřeli, proto jediným přímým žijícím příbuzným je jeho sestra Miluška, která rovněž dostává prostor. Společné rodinné zážitky jsou zajímavým vstupem do života tohoto vězně.

Nechybí ani povídání o školní docházce. I v této oblasti Kajínek nepatřil k žádným vyvrhelům. Učil se dobře, ale přesto nešel na střední školu. Jeho kroky zamířili do učiliště ve Chvaleticích. Následuje popis z rodinné chaty, těžké nehody na motorce, kamarádů či holek. Prostě velikou řádku informací o tomto muži a jeho životním vývoji.

První napojení na zločin přichází se zálibou ve zbraních. Již od mladých let začal Jiří Kajínek sbírat zbraně a později i chodit na střelnice. Poté se již můžete těšit na popis činností, které zažil a potřeboval umět ve svém zlodějském řemesle. První na řadu přichází podrobné vysvětlení, jak otevírat zámky u bytů. Slouží k tomu především vynález zvaný planžeta.

Poté již Kajínek popisuje své krádeže a přibližuje činnost zloděje. Vysvětluje, kam je nejlepší si schovat peníze, aby na ně zloděj nepřišel. Zároveň i dává příklady neobvyklých skrýší, kde on sám našel různé poklady. Vzhledem k autentičnosti se jedná o opravdu zajímavé vyprávění. Nechci tím nijak schvalovat tyto činy, ale přečíst si o nich od samotného celorepublikově známého vězně je opravdu fascinující.

Kniha obsahuje i několik stran určených pro charakteristiku pobytu ve věznici. Dozvíte se řadu informací z každodenního života vězně. Rozhodně to není nic jednoduchého. Na druhou stranu to také není za odměnu.

Poslední část knihy tvoří velice dlouhý rozhovor, který vysvětlí mnoho jednodušších i složitějších věcí. Dostanete přesné líčení Kajínkova cvičení, jeho názory na jídlo, ženy nebo homosexuály. Opravdu nepřeberné množství poutavých témat nabízí pohled do jeho duše.

Nesmí chybět ani fotografie z rodinného alba. Za jejich poskytnutí děkuje nakladatelství i sestře Miluši. Nachází se na nich dětství, rodina, bydliště i vysvědčení. Fotky dokreslují celkový osobní charakter knihy.

Můj život bez mříží je opravdu působivý životopis. Názor na Jiřího Kajínka si musí udělat každý sám. Přestože je to zločinec, samozřejmě má i duši a city. Pro někoho je nejhorším člověkem u nás, pro druhé nespravedlivě odsouzený. Rozhodně není v mých silách posoudit, kde se nachází pravda.

Sami autoři mluví o jeho inteligenci i pozitivní povaze. Na druhou stranu celou jeho knihu doprovází časté stěžování na ostatní i vychloubání sebe samého. Při popisech rvaček má člověk pocit, že Jiří Kajínek je téměř Superman. Nebo si to o sobě alespoň myslí. Rovněž se vyjadřuje v tom smyslu, že neudělal žádnou loupež ani vraždu. Celkově se snaží lidi přivézt na myšlenku, že je vlastně velice hodný člověk, který měl v životě prostě smůlu. Neznám pana Kajínka a nechci ho nijak soudit. Přesto si myslím, že kniha je lehce zkreslená a vypovídá o jeho vysoké inteligenci. Díky ní může manipulovat s názory některých čtenářů.

Rozhodně to nijak neovlivňuje kvality knihy. Jedná se o jednu z nejzajímavějších novinek letošního jara a možná i celého roku. Především tvůrci z nakladatelství Fragment si zaslouží obrovskou pochvalu za vykonanou práci. Nešlo totiž jen o to napsat knihu. Její příprava stála mnoho sil a ukázala obrovské odhodlání redaktorů.

Na závěr sdílíme rozhovor se spoluautorkou Romanou Homonickou.

15.4.2014 | Lukáš Loužecký Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout