,,Tahrír je náš kus Egypta, náš domov,“ říká na začátku revoluce mladý a radikální revolcionář Ahmed, jehož příběh režisér Jehane Noujaim sleduje. Právě Ahmed nás i celým příběhem Egyptské revoluce provází. Jeho vyprávění nejdříve připomíná pohádku o zemi, kde vládne tvrdou rukou nespravedlivý diktátor, ale statečný egyptský lid se vzbouří a vyhrává, když diktátor odstupuje. Tím příběh ovšem teprve začíná a rozhodně se nehodlá chýlit ke šťastnému konci, alespoň zatím. Film sleduje události od února 2011 do srpna 2013. Po Mubarakovi vzala vládu do rukou armáda, která i když bezprostředně po pomyslném vítězství revoluce slibovala revolucionářům svobdné volby a spravedlnost, nic nesplnila a rozpoutala masakr v ulicích Káhiry. Pláč stěstí se mění v pláč zoufalství ze zrady a jeví se jediná možnost, vrátit se na Tahrír a vytrvat.

Náměstí začíná znovu žít vlastním životem, vzniká v něm jakýsi mikrosvět, město ve městě, pevnost lidí, kteří chtějí opravdovou změnu. Vrací se tam i Ahmed, ze kterého se stává lidový řečník snažící se přesvědčit kolemjdoucí o smyslu revoluce. Remy, který se stává zpěvákem revoluce a jeho písně zná každý nazpamět a také Chalid, jež si nehodlá připustit prohru. Mezitím vláda uzavírá dohody s muslimským bratrstvem a masakruje pokojně protestující lid v ulicích tanky a ostrými nábojnicemi. Zoufalství a beznaděj se prohlubují. Novou nadějí na změnu se pro Ahmeda a ostatní nestává ani nově zvolený prezident Mursí, který se považuje za všemocného vládce a stává se z něj daleko horší diktátor než byl Mubarak. Moc v zemi získává muslimské bratrstvo, které si přivlastňuje vítězství revoluce a svhrnutí Mubaraka. Přátelství Ahmeda a Magdyho, člena muslimského bratrstva prochází zkouškou. Revolucionáři jsou vyháněni z náměstí, zatýkáni a sledováni. Jak tohle skončí? Nikdo neví.

Ani Ahmed už není tím radikálním bojovníkem, během filmu dozrává, mění se. Opouští naivitu a začíná chápat, že koloběh revoluce – vítězství – změna neznamená vždy vítězství v pravém slova smyslu. Nesatčí svrhnout jednoho člověka, ale změnit strukturu od základů. I přesto se znovu vydává do ulic a nepřestává být věčným revolucionářem.

Film končí svrhnutím Mursího, když do ulic vyjde několik milionů lidí, daleko více než proti Mubarakovi. Vše začíná znovu. Ahmed je mezi nimi.

Jeho síla není jen v příběhu, ale ve vysoké estetické vizuální kvalitě.

Dokument skvěle vykresluje mysl revolcionáře, který stále protestuje, ale jak si sám Ahmed a ostatní během filmu přiznávají, neumí navrhnout konkrétní návrh na zlepšení. Pronikáme také do prostředí Tahríru, centra vzpoury, kde lidé nemají nic než revoluci, je jejich celým životem. Dává jim rány i pohlazení, které režisér Noujaim zachycuje. Film získal cenu za nejlepší dokument na festivalu Sundance 2013 a byl nominován na Oscara. Jeho síla není jen v příběhu, ale ve vysoké estetické vizuální kvalitě. Hra s hloubkou ostrosti při sledování revoluce a jednotlivých postav i autentické záběry z krvavě potlačovaných protestů tvoří dohromady velmi silný dokument, který je možná to nejlepší, co se na letošním festivalu Jeden svět dá zhlédnout.

Kdy a kde dávají film: Náměstí Tahrír

22.3.2014 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout