To vše sice napovídá, že půjde o předem zaručeně zdařilou operu na tak sevřené a v loňském roce aktualizované téma (Doležalova kniha Jako bychom dnes zemřít měli), ale inscenace bohužel začíná a také konči na brutální doslovnosti faktografie, namísto toho, aby se pokusila o hlubší sondu do duše katolického faráře Josefa Toufara umučeného komunisty roku 1950. Jako by on sám, propůjčujíc opeře jméno, nabízejíc svůj životní příběh, nedostal pořádně ani slovo, nýbrž stal se ničím víc než figurkou, přinášejíc oběť nejvyšší.

Výrazný kontratenor Jana Mikuška (Toufar) sice napovídá intimitu role při modlení a tušení při přípravě na den, který se stal jeho záhubou, ale po tomto krátkém mihnutí jej už slyšíme pouze ze zákulisí – jeho sténání a lživé podstrčené dosvědčení. Utrpení Josefa Toufara bylo na úvodu opery vztaženo k příběhu Jana Sarkandera, katolického faráře umučeného protestanty roku 1619. Sugestivní předvádění mučících nástrojů a dívčí prozpěvování „Tortura!...Španělská bota!...Palečnice!...“ působí sice hyperrealisticky, ale otázkou je, nakolik je to potřeba. Zjevná brutalita tu trochu pateticky zastiňuje nitro kněží, například jejich naději, která je musela provázet vstříc nelidskému utrpení.

Vladimíru Javorskému role arcibiskupa Berana sedne, jeho promlouvání k imaginárním zástupům věřících působí dojmem nebojácnosti, odhodlanosti, vnitřního zpevnění, napnutí všech sil proti komunistické represi – přesně tím dojmem, který u postavy Toufara postrádám. Soňa Červená si tentokrát namísto oběti (Milada Horáková v Zelenkově Zítra se bude…) střihla Gottwalda, ministra vnitra, šéfku pionýrů v jedné osobě; její charakteristická vysunutá brada, krásné vrásky a přísný drdol v sobě syntetizují ukrutnost a nesmlouvavost doby, přesvědčení o bohorovnosti člověka, nárokování absolutní pravdy, tvrdé potírání všeho, co se odlišuje od stádního „ono se“.

Přes vynikající dramatické i pěvecké výkony komorní Toufar postrádá něco, co by se lehce vznášelo nad celou scénou a nechávalo příběh neuzavřený, stále (nechci říkat otřepaně „aktuální“) vyzývající obecenstvo k jednání, kladoucí nepříjemné otázky typu: „Jak by ses byl tenkrát zachoval ty?“. Takhle spíš zůstává zapletený v absurditách, doslovném projevu Zápotockého o „vyrostlém vousatém Ježíškovi v beranici“, propagandistickém filmu o „zázracích ohrožujících socialismus“ (z doby, kdy byl kněz již po smrti), přesném záznamu Toufarova chorobopisu, výpovědi i doznání zmanipulovaných svědků a korunu tomu všemu nasazuje obskurní plán propojení Toufara s Vatikánem na jedné straně a zloduchy z Wall streetu na druhé.

Ano, ani v nejmenším nepopírám, tohle skutečně do lidí pumpovali, všechen materiál použitý v opeře je materiálem historicky věrným. Neúplnost, neodbornost, mystifikaci – to rozhodně nelze inscenaci vytknout! Připadáte si ale přes všechen perfekcionismus tak trochu jako v muzeu totality. Hranému Toufarovi chybí jeho vlastní lidský rozměr, odraz nitra perzekvovaného, slabost těla a naděje ducha…a hlavně mu chybí slovo; to dostali v tomto případě především ti, kteří vytvořili tragický mýtus jeho života a smrti.

27.2.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout