Tannhäuser je sentimentálním povzdechem, zahlédnutím světa, který, zdá se, není – staví jej do kontrastu ke světu konvence a povrchnosti, ve kterém je romantický hrdina nucen žít s neodbytnou vzpomínkou na útržky plnosti, morální integrity a smysluplnosti života, které matně zahlédl ve snu. 

Tannhäuser se vrací na prkna Státní opery po 20 letech, při 200letém výročí narození Richarda Wagnera, režírován Lotyšem Andrejem Žagarsem, v hudebním nastudování britsko-německého dirigenta Hilaryho Griffithse, scénicky posunut do doby skladatelova života a s vynikajícím tenorem Danielem Frankem v titulní roli rozpolceného minnesängra. Pro české prostředí není bez zajímavosti, že jako zdroj inspirace na skladatele zapůsobil severočeský hrad Střekov, který navštívil v červnu 1842. Samotnou kompozici opery Wagner započal v létě roku 1843 při svém pobytu v Teplicích.

Mezi nejpůsobivější a umělecky nejslastnější části inscenace patří úvodní prolog, předehra k Tannhäuserovi. Přes poněkud rozpačitý, jakoby nejistý začátek je postupně posluchačům skrze orchestr odhaleno tajemství Venuše (hlasově indisponované,  přesto však statečné Jolany Fogašové) a její bájné hory, její vše pohlcující vášeň, která těžko propustí „ven“ do každodenního světa někoho, kdo se u ní omámen byť na chvíli zastavil. Tannhäuser ale nakonec v sobě takovou sílu najde a rusovlasé krásce uprchne, což je jeho prokletím.

Klid a smíření nenalezne ani když se pokorně vrátí zpět do kruhu mistrů pěvců i ke ctnostné milované Alžbětě, od nichž kdysi uprchl v touze po smyslovém vytržení, které ho nakonec omrzelo. Při pěvecké soutěži s úkolem „ztvárnit pěvecky podstatu lásky“ se neopatrně prozradí, když zavrhuje ctnosti velebené svými druhy a soky, a když sám doporučuje poznat všem, kteří chtějí definovat lásku, výhradně slast Venušina lože. Ve scéně, kde je Tannhäuser zavržen jako hříšník a doporučen k pouti do Říma pro odpuštění, září pro změnu jeho přítel Wolfram (Miguelangelo Cavalcanti), rovněž usilující o ruku Alžběty a upřímně vyjevující své city. Alžběta přesto, že Tannhäuser zranil její čistou lásku, nachází v srdci tolik dobroty, že prosí za jeho odpuštění.

Samotným vrcholem opery je pak Tannhäuserův návrat od papeže, který mu odmítne za jeho zhýralost dát požehnání, tak jako hůl v jeho ruce se prý nikdy nemůže zazelenat. Přestřelka Wolframa a Tannhäusera a současné vábení Venušino, které se zdá být jediným východiskem z hrdinovy patové situace, finišuje zprávou o Alžbětině smrti. Frankům výraz je emocionálně vyšponovaný k prasknutí, bytostně reprezentuje zdrcení, nemožnost spočinutí, vnitřní nejednotu, a přesto, kdesi v hlubinách duše, lásku…Alžběta je mrtvá, Tannhäuser bude díky jejím vroucným prosbám omilostněn, papežova hůl se zelená; opona se zatahuje, obecenstvo vstává v pohnutí ze sedaček a tleská ve stoje.

16.2.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout