Gogolův Revizor více než 7 let na prknech Národního divadla

Gogolův Revizor více než 7 let na prknech Národního divadla90%

A stále vysoce oblíbený, nejen díky mistrovským hereckým výkonům Miroslava Donutila v roli hejtmana a Saši Rašilova jako „revizora“ Chlestakova. Říkat, že je příběh stále aktuální, popřípadě hlavně v této době aktuální, by působilo nutně jako klišé, podrylo by to celou auru díla vskutku nadčasového, pro které nějaká momentální aktuálnost či neaktuálnost není vůbec pojmem, neboť spíš říká něco o člověku jako druhu; dvounohém a údajně rozumném živočichovi, který intuitivně sice tuší, jak má jednat, ale nejedná, protože ho tolik věcí svádí na scestí…

Jestli něco skutečně aktuální je, pak se jedná o Chlestakovův punkový účes či hejtmanovy narážky na současného prezidenta. Zbytek už je stejně nenávratnou minulostí; to se týká normalizačních kulis, pevné linky, olbřímího divanu nafukovaného stejnou pumpičkou jako kyprá ňadra paní Anny Andrejevny (Jana Boušková). Takže nějaká drobná asociace na socialismus tu asi bude, i když si nejsem úplně jistá, proč by se mělo dílo přenášet tak jednoúčelově, když i ve svobodné zemi zažíváme explozi prospěchářství, šplhounství, zbabělosti a především hysterického dbaní všech předpisů namísto užívání vlastního mozku.

I když námět samotný není určený k bůhvíjakému za břicho popadání se, inscenace je plná skvělých gagů, při kterých divadlo spontánně vyprskne; například když se zhroutí sedačka převážená tíhou hejtmanova těla, při „sexy“ plavbě Mášenky bazénem (ve své roli výtečná, hlasovým projevem „pubertálně nesnesitelná“ Antonie Talacková), během originálních kreací s dveřními průchody, anebo při žaludek mírně zvedající scéně opakovaného flusání obsahu polévky zpět do talíře, tudíž nutná výměna dávky ústních tekutin mezi Chlestakovem a jeho sluhou Osipem (Jan Novotný).

Bobčinskij (Jan Bidlas) s Dobčinským (Vladimír Javorský) předvádějí z celé místní party nejkomičtější scény, když se přou, kdo o „revizorovi“ zaslechl jako první a když se ke konci zjistí, že všechen zmar je právě jejich vinou, hází ještě odpovědnost z jednoho na druhého. Vůbec celé závěrečné čtení dopisu určeného petěrburskému novináři je největší groteskou a korunou díla; to, jak zoufale se každý snaží bránit své zdánlivě čisté triko, říkat, že „nic takového v dopise určitě nestojí…“ Naopak scénou, při které se tají dech, je Chlestakovova bohorovná a opilecky vybočená „chůze po vodě“ a megalomanský proslov, při němž strnou i jeho hostitelé ozáření silou osobnosti toho, s kým se právě setkali, zobajíce mu z ruky úplně všechno.

Nejen pro zasmání, ale i pro setkání se sebou samým – to jest stručný dodatek k 170 let starému dílu světového dramatu.

Názor informuji.cz: 90%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Stavovské divadlo nabízí i další akce

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!