A to ztvárnění je navíc velice zdařilé, i když ne možná úplně dětské – svou drsnou formou i významovou komplikovaností. Těžko říct, zda věková hranice 10 let je adekvátní nebo je to jen žert. Nu což, zbývá spolehnout se na trpělivé a laskavé rodiče, kteří budou vysvětlovat, co znamená například pozdrav „Čest!“ či odpovídat na otázky typu: „Proč toho hodného tatínka zavřeli do vězení?“ a doufat, že se děti jednou se zájmem zeptají.

Jak kohouti obarvili svět má podtitul Magoři dětem; příznačně jsou autory námětu Ivan Martin Jirous, František Stárek a Jana Veselá, osobnosti kolem kultovního Vokna. Námět je to pořádně ulítlý, i když samozřejmě vychází z dobové atmosféry, která je místy tak strašidelná, že se vlastně ani neví co divit malé Františce (Anna Bubníková) trpící fobií ze tmy.

Na počátku vidíme bleskový rozvrat v jinak harmonicky fungující rodině; otec (hostující Ondřej Pavelka) je zavřen do vězení, kde začíná psát hlavní příběh, ve kterém osvětluje svým dětem, co se vlastně kolem nich děje, a matka (Monika Načeva, taktéž čestný host) je vystěhována i se třemi dětmi - jejich údajné provinění vůči systému je přitom skryto.

Následuje nespočet střetů této rodiny s geniálním ztělesněním bolševického molocha – Petrem Riefem alias bachařem, pracovníkem elektrárenské společnosti, šílenou sociální pracovnicí, sousedem-práskačem, prudícím učitelem, ředitelem, hajným či šéfem pily. On především si zaslouží potlesk za bleskurychlé vrůstání do jednotlivých charakterů, které nemají společné nic mimo toho, že jsou takřka dokonale normalizované a skrz naskrz protivné.

Tma halící životy lidí postižených režimem odkazuje zdá se k úsporným opatřením husákovského režimu v roce 1979 a zejména děti se tu s ní snaží bojovat – je to nejen lačnost vidět v jasném světle, ale symbolická touha po pravdě, které se jim nedostává. Proto sestrojí jeden ze sourozenců domácí cyklo-elektrárnu poháněnou šlapáním, další sází bílé břízy, nenáviděný (neboť neúčelný tudíž „zbytečný“) strom, matka Načeva zase rozjede přímo v obýváku rockový koncert…

„Jen kdyby ty nezvané návštěvy pořád nechodily…“, stýská si anotace k tomuto představení v minořím programu. Ano, život těch lidí by byl bez nich určitě naprosto v pořádku. Vše zlé ale jednou pomíjí, přichází revoluce a s ní v posledních desíti minutách konečně odkaz na kohouty, kteří šibalsky obarvili svět. Herci pak symbolicky obarví všemi barvami nejen vše ve svém dosahu, ale také sami sebe i sociální pracovnici na zeleno, do té doby paní Šedivou. Otcova pobídka „malujte cokoliv!“ otvírá člověka přesahující horizont a ve veselém závěru se mísí s požadavky na „jasné hranice toho, co má být malováno, které potřebuje úplně každý“ – aneb „už jste někdy viděl cokoliv?“.

Dnešní veřejná generálka dopadla výborně, a přestože děti začaly na konci spontánně tleskat, věřím, že se i zítřejší představení podaří. Divadlo Minor posvítilo dětem na cestu k minulosti vlastních rodičů z úhlu, který má humor i prostor k zamyšlení – tak ať svítí i nadále!

11.1.2014 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout