Nymfomanka vypráví skrze sex, ale ne o sexu

Nymfomanka vypráví skrze sex, ale ne o sexu80%

Lars Von Trier má v současné kinematografii zcela jedinečné postavení. Jeho filmy, které lze jen těžko označit za „divácky přístupné“, vzbuzují spekulace měsíce dopředu a jsou očekávány s větší nedočkavostí než hollywoodské hity, slavní herci stojí fronty na to, aby pro něj mohli na plátně předstírat orgasmy nebo deprese nebo oboje dohromady (a to ještě v tom lepším případě) a světové festivaly se o jeho opusy doslova perou. A mistr sám celou dobu vypadá, jakože si ten humbuk pobaveně užívá se sarkasmem sobě vlastním a těžko říct, zda je to pobavení jen další formou manipulace s divákem či je opravdové – ve světě Larse Von Triera totiž autenticita nic neznamená a opravdové je všechno nebo nic.

Napjatě očekávaná Nymfomanka je toho dalším důkazem. Nejnovější Trierův film má všechno, co se od něj očekávalo (skvěle vybudovanou atmosféru, několik podivně krásně poetických záběrů, spoustu explicitních sexuálních scén) a stejně je nakonec úplně jiný, než jsme si představovali.

Na úvod je potřeba zmínit několik v zásadě „technických“ poznámek. Především, že Nymfomanka je původně pětihodinový film, který producenti sestříhali a rozdělili na dvě části – údajně s režisérovým svolením, ale bez jeho zásahů. Co to ale znamená si netroufnu odhadnout a tak nějak to vlastně dává smysl, že by si Trier z rozmaru řekl, že proč by to měl divák dokoukat celé najednou, když to může skončit v polovině a je to taková pěkná manipulativní hříčka, kterou si zatím ještě nevyzkoušel, navíc všechny ty dohady o tom, co to vlastně bylo vystříháno za záběry (nějaké opravdu hardcore porno scény třeba) jsou tím nejlepším marketingem vůbec. A s tím souvisí druhý technický detail a totiž to, že masivní kampaň, která premiéře filmů předcházela (několik teaserů podle jednotlivých kapitol filmu, kontroverzní plakáty) je v důsledku mnohem víc kontroverzní než film samotný – a tedy naprosto geniálně vymyšlená. A zase toho Larse vidím, jak sedí doma v křesle ve svetru a papučích a královský se baví s tím svým perverzním úsměvem na tváři...(pokud tápete, doporučuji připomenout si závěrečné titulky k seriálu Království třeba tady a hned budete mít jasno).

Nymfomanka (nebo minimálně to, co jsme z ní prozatím mohli vidět) je totiž na první pohled překvapivě krotká a divácky přístupná, skoro bych si troufla tvrdit, že s vyjímkou černohumorné hříčky „Kdo je tady ředitel“ možná Trierův nejpřístupnější film vůbec. Narozdíl od Antikrista nebo Melancholie má poměrně jednoduchou a lineární narativní strukturu, navíc rozdělenou do jednotlivých kapitol, které vypravěčka příběhu Joe (Charlotte Gainsbourg) vždy uvede a vysvětlí, co se v které kapitole bude dít. Její hlas komentuje vše, co se na plátně děje téměř doslova a její dialogy se Seligmanem (Stellan Skarsgard) působí jako jakési opakované intro mezi jednotlivými kapitolami Joeina života a rovnou nabízejí možné intepretace právě viděného. Film je tak doslovný, že to místy hraničí s rozvleklostí (ale je v něm tolik sexu, že by se i méně otrlý divák neměl nudit). S vyjímkou jedné z kapitol, která zcela realisticky a syrově (a aby nebylo té doslovnosti málo, tak černobíle) vypráví o umírání Joeina otce navíc Nymfomanka oplývá neobvyklým množstvím humoru, byť je to humor spíše montypythonovského stylu. Vrcholem je excelentní monolog Umy Thurmanové coby zhrzelé manželky jednoho z Joeiných milenců, který působí jako nostalgická připomínka všech těch slavných „stolovacích“ scén z dob Dogmatu 95.

A zase toho Larse vidím, jak sedí doma v křesle ve svetru a papučích a královský se baví s tím svým perverzním úsměvem na tváři...

Někde mezi humorem a hozenou rukavicí všem recenzentům a fanouškům jsou Seligmanova přirovnání Joeina sexuálního života k umění rybolovu, výklad o Fibonacciho číselné posloupnosti a teorie lidského orgasmu dle konceptu Bachovy polyfonie – v rámci vyprávění poslouží jako zábavné odlehčení, mohou mít také nějaký mnohem hlubší alegorický význam nebo nemusí znamenat vůbec nic a je to prostě jenom taková Trierova exhibice ve smyslu „já umím být dokonce i krutě vtipný a to tak, že to polovina z Vás zase vůbec nepochopí, hahaha“. (osobně sázím na to poslední a smekám).

A teď k tomu sexu: ano, je ho tam skutečně hodně. Jak moc bude komu připadat Nymfomanka jako erotický film asi záleží hodně na individuální imaginaci a osobních choutkách dotyčného diváka. Podstatné je, že sexuální scény jsou dobře natočené a dobře zahrané, nejsou ani trochu vulgární a už vůbec nejsou samoúčelné. Což je asi ten největší oříšek – ať to to zkoumám, jak to zkoumám a analyzuji z kteréhokoliv úhlu pohledu (a analyzovat Trierovo filmy je moje vůbec nejoblíbenější hobby už od puberty), docházím k závěru, že Nymfomanka není film o sexu. O ten tam vůbec nejde, přestože je to film o tom, jak starý muž najde na ulici zmlácenou mladou ženu, vezme si jí domů a tam se dozví, že je to nymfomanka, která si souloží odmalička řeší všechny osobní krize.

Nejgeniálnější na Nymfomance je totiž právě to, že sex v ní slouží jenom jako vyprávěcí prostředek. Tak, jako lidé s diagnózou nymfomanie používají sex k sebevyjádření, vybral si ho Trier jako jeden z mnoha vyprávěcích prostředků, který mu zrovna seděl k tomu o čem chtěl vyprávět. Nymfomanka není film o sexu, ale – nakonec tak jako všechny Trierovo filmy – je to film o samotě, potřebě komunikace a neschopnosti komunikovat, frustrující nemožnosti pochopit své okolí a nekonečném boji se sebou samotným. Nebo možná ne – možná si tam jenom každý projektuje to, co tam chce vidět a všem to nakonec bude dávat smysl a režisérův záměr si nikdo nikdy nedozví...navíc, jak můžeme vědět, o čem to je, když jsme zatím viděli jenom polovinu?

A ten film se spoustou sexuálních scén, který ale není o sexu, podivným humorem, který je vlastně možná myšlen vážně a navíc to vlastně ani není celý film, ale jenom půlka, tak se promítá i v multiplexech a diskutují o něm asi už skalní fanoušci Arnolda Schwarzeneggera. A tahle skutečnost asi zatím bude muset postačit jako hodnocení. S jistotou lze zkonstatovat pouze to, že Nymfomanka je dalším důkazem toho, že Lars Von Trier je mistrný vypravěč, geniální manipulátor a prostě vůbec nejlepší režisér na světě.

Názor informuji.cz: 80%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Podobné filmy

Filmové recenze

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!