Poslední dobou si více všímám, že umění, především to současné, je pro okruh neodborné veřejnosti v první řadě něčím výlučným, cizím a nesrozumitelným, do jisté míry pak také něčím fascinujícím (např. neutuchající obdiv k lidem, kteří „umí kreslit“). Výstavu The Blind Leading the Blind jsem navštívila společně s člověkem umělecky nezkušeným, tedy na jednu stranu neškoleným a ne tolik vnímavým v kontextu dané věci a na druhou stranu jaksi čistým, totiž neovlivněným odborným míněním. Zkušenost to byla náročná, zároveň však velmi obohacující, protože mi pomohla snáze si uvědomit silná místa výstavy i kvalitativní hodnotu tvorby dua Chapmanových.

Dinos, narozený r. 1962, a o čtyři roky mladší Jake pochází z Londýna. Zřejmě ovlivněni otcovým povoláním (učitel umění), oba bratři studovali na různých uměleckých školách, než se jejich cesty sešly a do budoucna nadobro stmelily na londýnské Royal College of Art. Od sklonku 80. let působí jako tvůrčí jednotka. V době studií společně asistovali v ateliéru jiné nerozlučné umělecké dvojice, Gilberta a George. Za více než dvacet let kooperace se propracovali na špičku britské umělecké scény a svým multižánrovým pojetím dost možná přerostli Gilbertu a Georgovi přes hlavu. Dnes mají v Londýně své vlastní studio, kde na výpomoc s realizací některých děl zaměstnávají zástup výtvarníků. To podstatné, co se však mezi bratry při tvůrčím procesu odehrává, je dialog. Jake říká: „Vedeme spolu dlouhé rozhovory. Řekl bych, že posledních dvacet let spolu vlastně pořád jen mluvíme.“ „Jako poškrábaná deska,“ dodává s humorem jim vlastním Dinos.

Britské zázemí v období 90. let relativně předurčilo jejich teoretickou příslušnost k uměleckému hnutí Young British Artists. Ačkoli nepatří mezi hlavní reprezentanty z Goldsmith University, pojí je k tomuto hnutí přirozená tendence šokovat. Nicméně chceme-li lépe proniknout do podstaty vystavených děl, je třeba jít za slupku provokace, která je v díle Chapman Brothers pouze prostředkem sdělení a ne sdělením samotným.

Uznávám, že procházka tím záměrným vizuálním peklem, je zkouška trpělivosti hledat významy. V průvodních textech i recenzích jsem se často setkala s vyjádřením „dílo můžeme chápat jako…“. To svědčí o variabilitě porozumění. Dílo Jakea a Dinose Chapmanových (JDC) je chytře zašifrované významy a neexistuje jen jeden jediný správný výklad. Divák může na sebe nechat exponáty volně působit, ale naše emoce i to co je způsobilo, je pak třeba zasadit do kontextu a vyhnout se prvoplánovým soudům. K lepšímu uchopení rozhodně napomůžou skvěle zpracované texty v brožurce, kterou dostanete ke vstupence, takže si ji nezapomeňte v šatně, mohla by se hodit. Určitou míru srozumitelnosti zaručuje alespoň univerzální symbolika jako například McDonald’s představující konzumní tendence současné společnosti, děti jako ztělesněná nevinnost, či nacisti jako symbol absolutního zla.

Jenže JDC s námi hrají chytrou hru. Představte si, že stojíte před uměleckým dílem, podaří se vám ho vnímat, složitě analyzovat, zasadit do kontextu, a pak si všimnete, že plastika zobrazující trojici zmučených těl v rozkladu (Great Deeds against the Dead) se jmenuje Sex, kdežto o pár metrů dál umístěná instalace dvou nafukovacích panen v sexuální pozici 69 je nazvána Smrt (Death I). Nemluvě o překvapivém zjištění, že nafukovací panny vůbec nejsou nafukovací, ale že se jedná o polychromovaný kov, dokonalý klam. Tady se už neptáme pouze po významu uměleckého díla, ale po významech významu. Najednou si nemůžeme být jisti ani tím, jsou-li například zmutované sloní, prasečí nebo kachní děti o dvě místnosti dál skutečně tradičním symbolem nevinnosti. Může jít o zpochybnění toho, čemu automaticky důvěřujeme a o to méně to prověřujeme. Na místě je tedy otázka, nakolik spoléháme na vlastní úsudek a nakolik jsme ochotni o okolním světě přemýšlet navzdory komplikacím?

Chapman World totiž právě nejvíc ze všeho odráží svět kolem nás. Neexistuje v něm téma, které by nebylo podrobeno nelítostné kritice. Opakovaně jsou hranice lidské morálky veřejně prověřovány a my získáváme z díla JDC kritickou zprávu o fungování společnosti. Osobně většinou uznávám roli umělce jako průzkumníka oblastí nám „obyčejným smrtelníkům“ zapovězených. Bratři Chapmanové zachází tak daleko, že si dovolují vyjádřit despekt k trvalým nositelům hodnot. Strefují se například do historie, tradic i světa umění. Jaký kupříkladu zaujmout postoj k akci z roku 2008, kdy vystavili sbírku originálních akvarelů Adolfa Hitlera přikrášlených veselými hippie motivy? Na škále od znesvěcení uměleckého díla (Voldemorta 20. století) po novou přidanou hodnotu si každý může vybrat sám, kam zařadí svůj názor.

Najednou mám sklon vystavující umělce podezřívat z domýšlivosti, a přesto nelze ignorovat myšlenku, že určitá velká témata světa lidí jsou vydávána za trvalá, daná a tak nějak nezpochybnitelná. Napadá mě, zdali lidská úcta k tradicím často nefunguje pouze jako automaticky vygenerovaný postoj. Pak kdo jiný než právě umělec je tady od toho, aby reflektoval okolí a podroboval ho zkoušce.

Pokud si mám vybrat ze všech těch recenzentských přívlastků k výstavě Slepý vede slepého, zdůraznila bych zejména aspekt hororovosti, to výše zmíněné vizuální peklo, nutně spojené s emocí strachu. Když jsme vstupovali do patrně nejvýraznější části výstavy (Fucking Dinosaurus, Flock Off), kamarádka se mě zeptala: „Cítíš, jak se ochladilo?“ A já si až poté uvědomila, že po těle cítím husí kůži. „Ti náckové úplně smrdí strachem, že?,“ dodala pak. Možná jste už slyšeli, že strach jako emoce na nás působí mimo jiné tak, že snižuje tělesnou teplotu. Ne že by vystavená díla v bezprostředním kontaktu vyvolávala autentický pocit strachu. Na to jsou přeci jen příliš groteskní. Snad spíš jakoby asociace strachu visela ve vzduchu jako součást expozice. „Nepříjemné věci jsou pro člověka výzvou, říkají nám o našich životech, snech a podvědomí víc než pohled na ty příjemné,“ vysvětluje Jake Chapman.

Sami bratři nepovažují svou tvorbu za nijak zvlášť děsivou. Využívají hororové grotesknosti a posouvají zlo ze skutečnosti do obrazné roviny, kde si jej můžeme dobře prohlédnout, aniž by nás ohrožovalo. Veškerá jejich tvorba je prošpikována skrz naskrz jízlivým smyslem pro humor. Sarkasmus balancuje na hraně s cynismem, nicméně je to právě humor, který koncentraci hrůznosti ředí a odlehčuje tím celkovou vážnost námětů.

Podíváme-li se na repertoár výstav, které proběhly v Rudolfinu v nedávné minulosti (Dekadence Now!, Nightfall, Raqib Shaw, David LaChapelle, Beyond the Reality), je patrné jakési temné zaměření tohoto výstavního prostoru z řad předních českých galerií. Pozice kurátora výstavy se tentokrát ujal Otto M. Urban, vedoucí katedry teorie a dějin umění na pražské AVU, zainteresovaný do problematiky dekadence. Má na svědomí úspěšnou výstavu Dekadence Now! Za hranicí krajnosti v Rudolfinu, také výstavu Gilberta a George v DOXu a Joela-Petera Wittkina v brněnském Domě umění. Tým organizátorů pod jeho vedením zpracoval katalog s reprodukcemi všech vystavených děl a kurátorovou odbornou esejí. Pro veřejnost jsou k dispozici ještě dva termíny doprovodných programů (19. 12. Martin Jiroušek – Předvánoční noční můra – komponovaný pořad s filmovými ukázkami; 5. 1. – komentovaná prohlídka výstavy s Otto M. Urbanem). Pro školy (předpokládejme spíše střední školy či školy uměleckého zaměření) byly vypracovány pracovní listy jako průvodce výstavou pro lepší porozumění.

Když píšete článek o výstavě, která už má více za sebou, než před sebou, musíte si pro to najít zatraceně dobrý důvod. Neměla jsem v úmyslu příliš se rozepisovat o tom, co je na ní eventuálně k vidění. Každý má přece možnost si tam zajít a zažít to na vlastní oči a (husí) kůži. Byla bych mnohem radši, kdyby se mi podařilo slovy vystihnout, proč mi předvedená retrospektiva Chapman Brothers připadá zajímavá a hodna vaší návštěvy.

Výsledný dojem vždy dost záleží na tom, co od pozorované věci čekáte. Pokud zvědavě očekáváte vzrušující zážitek z explicitního zobrazení smrti, sexu či násilí, mohli byste být zklamaní. Tento umělecký záměr by byl pro Chapmany, mistry v komplikování vnitřních významů, příliš povrchní. Mnohem blíž budete, když si půjdete do Rudolfina vyzkoušet třeba pozorovat obrazy s „esesákem“ po boku. A zatímco si budete uvolněně přemítat o významech významu, jejich smyslu a vzájemném vztahu ke světu i k vám, ta vlezlá přítomnost nacisty páchnoucího strachem vám možná v hlavě otevře nové dveře.

Ježíšův výrok v Novém zákoně zní: „Když slepý člověk vede slepého, oba nakonec spadnou do jámy.“ JDC zpochybňují jistoty jednu za druhou. Žádné téma jim není svaté snad právě proto, aby předešli oné zaslepenosti. Ve vztahu k sobě samým jim umělecké vyjádření slouží spíše jako prostředek k dosažení osobních filosofických cílů než jako kýčovitý pokus o osvětu. „Nejsme tady od toho, abychom pomáhali, rozhodně se nestaráme o poučky. Když mluvíme o morálce, nechceme být moralisté, zajímá nás, jak morálka funguje.“

Před ostatními pasovali sami sebe do role sebevědomých polobohů a nekompromisních soudců, což může na někoho působit značně nadutě. Já se ale řídím takovým osobním nepsaným pravidlem, že umění, které ve mně dokáže vyvolat silné asociace, si zaslouží být vnímáno. Výstavu The Blind Leading the Blind máte možnost navštívit do 5. ledna 2014 a já ji můžu jen vřele doporučit!

6.12.2013 | Sputnik Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout