Představiteli otce Lorenza Alexandru Katsapovi (alt. Viktoru Konvalinkovi) v podstatě patří (nejen) počátek i konec celého baletního dramatu, kdy se v zoufalé retrospektivní tísni snaží dohnat dvojici milenců mizející mu v do sebe se zapouštějících kulisy mužské a ženské tváře – symbolizující hluboký polibek, polibek smrti, kterého je Lorenzo nechtěnou příčinou. „Lorenzo je ve výsledku tou nejtragičtější postavou, jelikož díky nepředvídatelné náhodě se mu vše vymkne z rukou. Jeho dobrá vůle tím nepřímo vede ke konečné tragédii. A co je nejhorší – on sám zůstává naživu,“ uvedl choreograf Petr Zuska ke své ústřední postavě Lorenza.

Kněz zde představuje řád, dobro a mužský princip a jeho protipólem je královna Mab, invence Petra Zusky inspirovaná jednou Merkuciovou (Mathias Deneux) promluvou. Mab (Nikola Márová/Miho Ogimoto,) dostává v představení bez nadsázky nejvíce prostoru ze všech tanečníků a působí jako „uvaděčka“ či vypravěčka veškerého dalšího děje, katalyzátor smrti, iracionálno, náhoda i ztělesnění bílé baletní dokonalosti pohybu. „Mab s sebou nese nepředvídatelnost a nekontrolovatelnost, a ač průhledná neviditelná postava, je to ona, která tahá za nitky,“ řekl dále Zuska.

A četné duety Lorenza s královnou Mab jsou opravdu dechberoucí; úplně převáží roztomile mladistvé „oťukávání“ Romea a Julie. „Konflikt a koexistence těchto dvou principů, jako dvou neslučitelných a zároveň magnetizujících polarit není ničím jiným než starou archetypální tezí existence,“ dodává k černému a bílému pěšákovi téhle odvážné partie inovátor Zuska.

Ač má představení mnoho prvků neslučitelných s tradičním pojetím, například namísto Lorenzova„uspávadla“ se používá černá rukavice, zcela chybí postava Juliina nastávajícího Parida, zásadní závěrečné usmíření Monteků s Kapulety a naopak nechybí otevřená sexuální scéna, je naplňující a zároveň velmi vzrušující zažít, jak některé aspekty zůstávají neměnné. (I když je pro současné publikum téměř podmínkou udělat něco jinak, neotřele, aby to bylo „zábavné“.) Mám na mysli sílu geniálního Prokofjevova Tance rytířů, který ventiluje všechna lidská dramata, tu intenzitu, s kterou se do nich noříme a necháváme se unášet neschopni odporu…To není hudba lásky a smrti jako něčeho, co nás děsí a co chceme vytěsnit. Je to spíš možnost přijetí sebe sama jako neovladatelného lístku ve větru.

Ohledně nového pojetí znesvářených rodů promluvil Zuska takto: „William Shakespeare o důvodu věčného sváru mezi Monteky a Kapulety chytře pomlčel a nespecifikoval ho. Doufám, že mi po těch pár stovkách let promine, že ho v rámci mého přístupu k tématu jemně zkonkretizuji,“ a rozhodl se následně zachytit v příběhu Romea a Julie věčný souboj mužů, žen a jejich principů obecně. Vizuálně to dopadlo tak, že Monteky tančili muži ve fialovém a Kapulety ženy v rudém, tedy mimo jejich hlavních představitelů – paní Montekové (Rebecca King) a pana Kapuleta (Michal Štípa) společně s bratrem Julie Tybaltem (Giovanni Rotolo) – tito tři byli překvapivě inverzní. Potlesk si tedy mimo vynikajících tanečníků Baletu ND zaslouží i kostýmní výtvarník Roman Šolc, který vytvořil z každého kostýmu originál jen nepatrným detailem odlišený od ostatních. A ty karnevalové masky zachovávající úctu tohoto díla po stovky let; jejich výrazy, které mrazí a nutí do křečovitého smíchu zároveň…To vše je třeba vidět a zapamatovat si jako celek!

19.11.2013 | Tereza Pavelcová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout