Mezi gratulanty v Mount Steak Restaurantu se mezi prvními objevil Zdeněk Podhůrský s kapelou, Pavel Vohnout a skupina Blue Rocket, Jiří Vondráček. Jubilantovi popřáli také režisér Jiří Menzel, herečka Dáda Patrasová, houslista Jaroslav Svěcený, producent František Janeček i bavič Petr Novotný. Nechyběli členové skupiny Bacily a s Vaškovým bratrem Honzou jsme zavzpomínali na léta minulá i současná…

1. Jak vyrůstali bratři Neckářovi?

Náš vztah byl vytvářen tím, že jsme vyrůstali v neúplné rodině, protože maminka na nás byla sama, táta byl tzv. odejit po osmačtyřicátém roce. Vyrůstali jsme mezi ženskýma, babička, maminka… ty na nás měly největší vliv. My jsme neměli ten chlapský vzor. Takže se družíme spíš s těma ženskýma a docela dobře je chápeme…

2. Jak jste si s bratrem rozuměli?

Brácha je starší, takže když jsme byli děti, on byl ten větší, já jsem byl ten prcek. On se o mě staral a já jsem byl furt mrňavý, takže si na mě troufnul. Ačkoli když jsem ho přerostl, tak už si na mě netroufnul. Takže jsme se kolikrát i poprali, ale ne tak, že by šlo o život.

3. K divadlu máte oba velice blízký vztah. Kde se zrodil?

My jsme v divadle vlastně vyrůstali, protože maminka pracovala v ústecké opeře jak ekonomka, pak přímo hospodářská ředitelka. Pak když už babička nebyla, tak na nás byla sama. Když jsme přišli ze školy, tak jsme vlastně nechodili hned domů, ale byli jsme v divadle. Divadlo pro nás bylo jakoby druhý domov. Pro naši kariéru, mou i bráchovou bylo zásadní, že jsme vlastně žili v tom prostředí muzikantů, zpěváků…My jsme to viděli i z ty druhý strany, nejenom z toho hlediště, ale i z toho zákulisí. Ten vliv nás poznamenal natolik, že já jsem vystudoval vážnou muziku, brácha herectví. Pak se to spojilo a děláme spolu úplně něco jiného, populární hudbu.

4. Dokážou se bratři Neckářovi pohádat?

K hádkám, k těm dochází téměř před každým koncertem a po každém koncertě. A kolegové, kdyby nás neznali a kdyby přišel nějaký nový muzikant, nějaký nový člen kapely a nevěděl to, tak by si před začátkem koncertu myslel, že snad ani ten koncert nezačne. Po tom konci si zase bude myslet, že další příští už nebude…

Já jsem ten školený, ten studovaný muzikant a vytýkám Vaškovi určité věci, které nedodržuje a on si to nechce brát k srdci. Takže to je takový věčný boj.

5. Podle čeho jste vybírali písničky na poslední výběrové album?

Myslím, že si to úplně přirozeně sedlo. Ta kompilace je úplně jiná, než byla ta předtím a také se bral ohled na nejžádanější písničky na radiu Blaník. Což si myslím, že je to rádio, které hraje hodně české muziky, takže je to pro nás více méně směrodatné. Potom to ty lidi poslouchají…

6. Co stálo za zákazem vystupování v 70-tých letech?

Byl za tím náš kolega, Ota Petřina, ten vlasatý…On kvůli těm vlasům 14 let nesměl na jeviště a nesměl před obrazovku. Takže my jsme to řešili tak, že s námi chodil do studia, natáčel, tvořil, skládal písničky, ale na jeviště nesměl. Komouši ho tam nepustili. Brácha vždycky s oblibou říká:  „Petřinovy dlouhé vlasy neodpovídaly rozměrům československých jevišť…“

7. Bacily – to zní nakažlivě…

Mají souvislost se založením kapely v roce 1971, v době, kdy se narodila moje první dcera. Tehdy jsme ještě nevěděli, že to budou Bacily. Zdeněk Rytíř, který napsal hezký text k písničce Doktor Dam Di Dam, těsně před tím ještě, než vznikly Bacily, tak říkal, hele, ta písnička je momentálně hit, tak to je jasné. Každý doktor má kolem sebe nějaké bacily, tak to budou bacily. Ovšem bacily, které roznáší nákazu dobré hudby. Tak to zdůvodnil, aby to soudruzi akceptovali, protože to se jim tehdy taky moc nelíbilo. 

8. Jak se vás dotkla změna na hudební scéně po pádu režimu?

Po revoluci zájem publika opadnul, protože všichni čekali, že přijde něco nového, přijdou nové kapely, noví zpěváci, lidí, kteří nesměli, tak konečně budou smět a ti, co tady zpívali, by si měli dát buď uměleckou pauzu, nebo jít do uměleckého důchodu. Období to nebylo lehké. V každém případě my jsme si řekli, že nic jiného neumíme, takže my se můžeme živit jedině muzikou a nezbývá nic jiného, než bojovat. Tak jsme bojovali a nakonec jsme měli štěstí, že nás oslovili i mladí autoři a nabídli Půlnoční. Stal se neuvěřitelný zázrak a písnička oslovila snad všechny generace, od malých dětí až po babičky. Stalo se něco, co si myslím, že si ten bratr zaslouží, aspoň k těm sedmdesátinám…

9. Prozraďte váš recept na stabilitu v turbulentních vodách současné hudby…

Stabilita je myslím v  repertoáru, v tom, že se máme rádi, v tom, že nás mají rádi. Ta naše kapela jsou všechno fajn lidi, kteří si umí vyhovět a nejsou to žádné nemachrované hvězdy, nehrají si na žádné celebrity. Úplně normální lidi, o to víc si to vše normálně užíváme. Nechceme jezdit vlastními auty, máme mikrobus, jezdíme společně, jedeme na výlet, vzpomínáme, vyprávím si různé historky. Našemu mladému bubeníkovi, Davidovi Otrichtorovi, který je vlastně tak starý, jako moje dcera, tomu vypravíme ty staré historky z dřívějška. Mnohé z nich se ani nedají publikovat… Užíváme si to a je to příjemné. Je to ten nejhezčí podzim života, který jsem si uměl představit a přeji i svému bráchovi, aby si ten podzim života prostě užíval v této formě. A my uděláme všechno proto, aby ta forma byla. Protože dneska to není jednoduché, navíc my jsme hrozně líní a rádi jíme…

30.10.2013 | majko Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout