Zavazovací botky a brýle s tlustými obroučkami, kytičkaté šatky, úzké kalhoty a cynický výraz, na první pohled je to zkrátka homogenní masa s módním citem ultimátního pražského hipstera, při bližším prozkoumání se ovšem jeví až zneklidňujícím způsobem diferencovaná a těžko definovatelná. Už pár let si každý rok na konci října pokládám stejné otázky, na které stále nemám odpověď - jak je možné, že tak rozdílní lidé mohou vypadat všichni stejně a jak je možné, že tu každoročně potkávám lidi, jimž jsou politika, korupce, ekonomická krize a chudoba celoročně úplně šumák a přesto tady každý rok se seriózním výrazem sledují filmy o tom všem a s vážnou tváří potom při odchodu ze sálu pronášejí věty jako "tam bylo zachyceno hrozně moc důležitých fenoménů", aby do sebe následně naklopili několik panáků na baru a jali se vlnit do rytmu osmdesátkového diska...? Pražské Café v lese se do Jihlavy nepřesouvá jenom fyzicky, ale i doslova metafyzicky.

Volby do poslanecké sněmovny letos tak nějak umocňují to, co je na Jihlavském festivalu nejhorší i nejlepší zároveň - entuzaistickou dravost, touhu po inforamcích, touhu po autenticitě, touhu dělat věci jinak, nově, opravdově, touhu poznávat a měnit, zpřítomněnou v nacpaných sálech, nadšených potlescích i schopnosti otevřeně se vysmát či ostentativně nudit na projekci. A zároveň jakousi neochotu překročit svůj vlastní stín a být kritický či nadšený víc, než hipsterská image dovoluje. Politika je letos všude, nejen ve filmech a pocit z toho zůstává zvláštně ambivalentní.

Možná nejlepším příkladem byla včerejší projekce dvou absolventských filmů z FAMU - "Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se" Andrana Abramjana a "Rodina" Apoleny Rychlíkové. První snímek byl spíše pozorováním, glosou, možná trochu sondou do současného života a přesto, že zůstal na rovině pozorování a konstatování, bylo to konstatování natolik brilantní a navíc místy tak brutálně vtipné, že autor si vysloužil bouřlivý potlesk publika (a následně u našeho stolu v hospodě taky hromadné hodnocení "to bylo to nejlepší, co jsem tu zatim viděl".) Pět tematických pozorování (podle činností vyjmenovaných v názvu filmu) oddělených záběry na hrající si děti a supervýstižnými citacemi Williama Saroyana doprovázené komentářem egyptologa Bárty na téma "kolaps civilizace" vyvrcholilo v záběru Marka Zuckerberga sledujícího robotickou sekačku v zahradách pražského hradu a absurdním telefonátem autora s editorkou České televize. Bavila jsem se královsky.

Apolena Rychlíková potom ťala do živého ze zcela opačného konce a představila poměrně intimní deníkový záznam jednoho roku svého života, kdy Česká republika volila prezidenta, Apolenin táta podporoval Karla Schwarzenberga a ona sama mezitím porodila malou René a demonstrovala za práva Romů na bydlení. Záběry na malou René a nepřítomně blažený výraz novopečené matky se střídají se záznamy z demonstrací a inscenovanými i neinscenovanými rozhovory s Apoleniným otcem, známým režisérem, disidentem a antikomunistou Břetislavem Rychlíkem. Reakce publika po filmu pro mě tu podivně ambivalentní atmosféru zhmotnily snad ze všeho nejlépe - zjevná nejistota některých diváků z toho, jak nekompromisně autorka zobrazila své soukromí a bez cenzury se přiznala k věcem, které si mnozí přiznat nechceme (jako třeba konstatování o tom, že si svou touhu být přítomná ve veřejném prostoru vybíjí především na sociálních sítích - nejenom politicky ale i tím, že fotky dítěte, které kamarádům v hospodě normálně neukazuje, zatímco na facebook je strká pořád) a absence jakýchkoliv dotazů, které by šly k jádru věci - tedy které by nějak kriticky reflektovaly to, o čem film byl především a to je politika. Politika je veřejná a nejenom v Apolenině životě i velmi intimní záležitost a "Rodina" je tak především možná trochu nezralou, ale přesto cenou generační výpovědí o střetu našich rodičů, pro které je komunismus sprosté slovo, demokracie nedoktnutelná a "slušnost" základní hodnotou a nás (říkám nás, protože podobný generační střet, politické hádky a uražené ticho u nedělních obědů zažívám doma také), kteří nechápeme proč křičet o zlu dvacet let překonaném, když to současné pochoduje v romským rodinám pod okny a posílá je do plynu. To ale zjevně není záležitost, o které by se mezi hipstery slušelo diskutovat.

Protože mě odpolední projekce jak vidno zcela intelektuálně vyčerpaly, nutně jsem potřebovala něco jako dvojici filmů amerického dokumentaristy a experimentálního filmaře Craiga Baldwina "Divoký pistolník" a "Sdružení 99". Epileptický střih filmu natočeného 16mm kamerou, kde se střídají záběry z reklam na Marlboro a výbuchů atomové bomby následované konspiračním eposem o invazi mimozemšťanů a americké invazi do Guatemaly ve vizuálně podobném duchu - ano, ještě prosím. A to ani nemluvím o úvodu, kdy nebohá moderátorka požádala autora o to, aby divákům vysvětlil, odkud čerpal materiály pro své filmy, které vznikají technikou tzv. found footage, tedy střihem nalezených záběrů a ten se pustil do půlhodinového proslovu o technice, filmech, CIA i politice, aby nakonec jaksi mimochodem otázku zodpověděl. Osobnost Craiga Baldwina lze nejlépe popsat asi následovně - vzpomínáte si na Johnyho Deppa ve "Strach a hnus v Las Vegas" a ten šílený záběr, kdy se všichni návštěvníci hotelové lobby změní v chobotnice a ještěrky? myslím, že něco takového se Baldwinovi děje pořád a je to určitě naprosto super.

Uvidíme, čím budou včerejší zážitky dnes překonány...

P.S: v rámci sebereflexe a tak nějak pro shrnutí - já na ty pražské hipstery v Jihlavě každoročně nadávám a mám z nich depresi, ale stejně bych si jihlavský festival nikdy nenechala ujít...

27.10.2013 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout