Denis Villeneuve, kterému před několika lety (odůvodněně) byla věnována sekce „Pocta“ na Karlovarském festivalu, tehdy prohlásil, že ve svých čtyřiceti letech se necítí být připraven na vlastní sekci. Nadšené publikum s tím však nemohlo souhlasit: kanadský režisér, jenž má na kontě necelou desítku filmu, se osvědčil jako multižánrový vyprávěč často tvořící mimo vlastní komfortní zónu. Každý film je svým způsobem umělecké dílo, čemuž nasvědčuje pěkná řádka festivalových cen, Berlinale počínaje, nominací na Oscara konče. To zrovna mluvím o jeho Požárech z roku 2010, kterým se i v naši republice dostalo vřelého přijetí.

Tentokrát ale rodák z Québecu vsadil na jinou kartu a natočil snímek v angličtině mířící do mainstreamu, co do hereckého obsazení a hollywoodského rozmachu. Distribuční společnost Bontonfilm sebevědomě označila Zmizení filmem „s velkým F“. O tom, že thriller plní svou roli, a sice dokáže přikovat diváky do sedadel a omráčit přetrvávajícím napětím, není žádných pochyb. Příběh o rodičovské lásce, která dovádí k šílenství ale není žádnou novinkou. Dvě holčičky se ztratí v podvečer Dne díkůvzdání, když se půjdou projít do sousedního domu pro píšťalku. Pachatel je však hned dopaden, což ale situaci nijak nezlehčuje. Po několika dnech, kdy dcerky jsou stále pohřešovány a podezřelý s intelektem desetiletého dítěte propuštěn pro nedostatek důkazů, otcové se pouštějí do pátrání na vlastní pěst, a přitom riskuji vlastní životy a překračují všechny možné hranice – jak morální, tak i legální.

Pro některé z nás dostatečným důvodem, proč se do kina vypravit,  je přítomnost Hugha Jackmana, který je ve Zmizení až iritujícím způsobem věrohodný. Neskutečné napětí zračící v očích jeho postavy – zoufalého otce – je Villeneuvovým filmům typické. Jackman hraje na vypětí možnosti, ovšem méně zkušený Gyllenhaal mu zdárně sekunduje (zajímavé je, že původně se o tuto roli ucházel Leonardo DiCaprio). Scénář je tu ale hlavní třešinkou na dortu: jak někdo trefně poznamenal, příběh, kterým režisér zaplnil téměř 150 minut snímku by byl dostatečným podkladem pro celý policejní seriál. Aaron Guzikowski se tu předvádí jako mistr vyprávění, když ve svém teprve druhém scénáři k celovečernímu filmu mistrně omotává diváka kolem prstu a po necelé hodině stopáže nám prezentuje novou postavu, díky které zapletený příběh dostává šanci na vyluštění.

Ale největším trumfem Zmizení je jeho až mrazicí realističnost: ostatně Villeneuve jinak ani neumí. Není to prostému smrtelníkovi vzdálený svět drogových gangů či cyberpirátství, je to příběh, který se může stát každému z nás, a proto hrdinům a jejich neomaleným a častokrát i dost nelogickým činům bez problémů rozumíme. V tu chvíli Zmizení se přemísťuje ze škatulky „napínavého thrilleru“ nebo „policejní detektivky“ do kategorie „příběhu ze života“, psychologického dramatu, nebo zkrátka noční mury dotýkající se samé podstaty lidského nitra a těch nejzásadnějších otázek dobra a zla.

Hlavním talentem Villeneuva je však schopnost vytvořit tu správnou atmosféru: jednou hrozivou a nevlídně studenou, podruhé útulnou a tak trochu magickou. Kanadský režisér otevírá svět, o kterém nevíme z hollywoodských trháků: je to jiná Amerika plná nevyřešených záhad, labyrintů s hemžícími se hady a neomezené síly lásky a poctivosti, ve kterou ochotně věříme spolu s protagonisty.

Kdy a kde dávají film: Zmizení

16.10.2013 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout