Po úspěchu ve Florencii se tento jedinečný projekt Marilyn představuje také v Praze, v prostorách Jízdárny Pražského hradu od 30. května do 13. října 2013.

Výstavu pořádá Správa Pražského hradu ve spolupráci s Museo Salvatore Ferragamo a společností Armentano.

Snaží se přiblížit osobnost Marilyn Monroe prostřednictvím hledáčku fotoaparátu, kamery, stránek dobových časopisů, filmového plátna i autentickými zápisky jejího osobního deníčku. Nechybí sbírka modelů z hereččina soukromého i filmového šatníku. Celkově se jedná o záběry z hereččina raného mládí a soukromí až po veřejně známé snímky. Fotografie a film se prolíná s uměním dvacátého století (Warhol, Klein, Canevari) a s klasickým uměním (Soldani, Canova, Furini).

Za zmínku stojí například jedna z paralel propojení moderní a klasické Marilyn, kde svůdný snímek s deštníkem, pořízen Bertem Reisfeldem k propagaci filmu Jak si vzít milionáře, je řazen k prvním snímkům Marilyn inspirovaný Leonardovým dílem Léda a labuť.

Marilyn nebyla jenom zbožňovaná ikona ve třpytivé záři reflektorů. Tuto modelku i herečku škatulkovali tvůrci filmů díky jejímu atraktivnímu vzhledu proti její vůli do rolí prostoduchých plavovlásek. Překročit tento stín se ji bohužel nepodařilo, ač se o to snažila kromě jiného studiem herectví a založením vlastní produkční agentury. Její život provázely okamžiky vzestupů i pádů, touha po nezávislosti i uznání. Byla obletovaná a obdivována a paradoxně ve svém nejhlubším nitru sama, jak lze číst v jejích zápiscích. „Sama!! Jsem sama – jsem vždycky sama, ať se děje co se děje."

Ostatně odvrácenou stranu popularity vystihla také v jiném ze svých prohlášení: „Hollywood je místo, kde vám zaplatí tisíce za polibek, za duši však jen padesát centů. Já to vím, protože jsem až příliš často odmítala tu první nabídku a doufala v těch padesát centů."

O životě ve svém deníčku napsala: „Je to spíše odhodlání nenechat se přemoci pocity.“ K práci si zde poznamenala: „Pravdu si lze pouze vybavit, nikdy však vymyslet.“

Výstava celkově velice esteticky a citlivě, v symbióze několika žánrů přibližuje a odhaluje radosti i smutky, svůdné pózy mísící se chvílemi až s doslova dětskou přirozeností, autenticitou a někdy až naivitou jedné z nejvýraznějších a nezapomenutelných osobností filmového průmyslu dvacátého století.

„Věděla jsem to, co jsem pochopila, když jsem ve třinácti letech šla poprvé na pláži v plavkách.  Věděla jsem, že patřím divákům, světu, ne protože bych měla talent , ani protože bych byla krásná, ale protože jsem nikdy ničemu ani nikomu jinému nepatřila. Diváci byli jediná rodina, jediný princ na bílém koni, jediný domov, o němž jsem kdy snila.“ Marilyn Monroe

9.10.2013 | majko Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout