Gottfried Helnwein je vídeňským rodákem. Fakt, že se narodil roku 1948 a vyrůstal v poválečném Rakousku, ovlivnil jeho tvorbu na celý život. Jeho umění je silně společensky a politicky kritické a dalo by se říct, že obecně se napříč léty zaobírá tím, jak se okolí vypořádává s všudypřítomným násilím. Od počátku často svým dílem pranýřoval rakouskou i německou společnost za lhostejnost a vědomé přehlížení fašistické minulosti. Zvolenými náměty jitří bolavá místa nedávné doby, která se z hlediska zběsilého tempa současnosti jeví již vzdálenou. Přitom od hrůz velkých válek ještě neuběhlo ani jedno století a ozvy válečné minulosti stále prorůstají životy lidí.

V 70. letech se ideologicky zařadil do skupiny vídeňských akcionistů (Otto Muehl, Günter Brus, Hermann Nitsch, Rudolf Schwarzkogler), se kterými sdílel kritický a revoltující postoj vůči rakouské apatii a ignoranci, ačkoli Helnweinovy technicky dokonalé hyperrealistické malby měly svou formou do agresivních happeningů plných krve, výkalů a zvratků daleko. V jeho případě se jedná spíš o pomalou, zato důkladnou evokaci chladu, bolestnou lekci izolace a bezmoci.

(POZN.RED. Vyzkoušet si svou psychickou odolnost a konfrontovat se s šokujícím akcionismem jste měli na přelomu loňského roku v rámci výstavy Amor Psýché Akce – Vídeň v DOXu.)

Na většině obrazů Gottfrieda Helnweina figuruje v hlavní roli dítě jako symbol zrazené nevinnosti. „Děti byly mým ústředním tématem od úplného počátku. Nikdy mi nešlo na rozum, jak je možné páchat násilnosti na někom tak křehkém a bezbranném.“  Dítě s obvázanou hlavou či končetinami, dítě oslepené, bledé, bezbranné, dítě potřísněné krví. Helnwein dobře ví, jak v člověku vyvolat slabost. Jakoby si všichni lidé v podvědomí svorně uvědomovali, že znásilnění dětské čistoty je nejvyšším stupněm nelidskosti.

Kromě dítěte zobrazuje Helnwein jako trýzněný objekt i sám sebe. Pocházejíc z katolické rodiny, byl od mala vystavován rozporu ideální morálky s nedokonalou skutečností. Později začal vnímat umělecké vyjádření jako jediné možné východisko, jak se vyrovnávat s tím, co jej sužuje, rovněž jako jedinou cestu, jak o tom nemlčet. Na fotografických autoportrétech mu obličej deformují cizí kovové předměty, bolestivě roztahují koutky v nucený úsměv. Umělec strnulý v němém výkřiku vyjadřuje bolest a zoufalství, zároveň demonstruje sílu vzdorovat. Fotografie v rámci Helnweinova díla plní funkci předloh pro hyperrealistické malby, ale jsou také prostředkem dokumentujícím jeho performance, zahrnující mnohdy i dětské aktéry.  

Výstava v Albertině je koncipována do tří na sebe plynule navazujících celků podle období, v jakých vznikaly. Raná tvorba pochází z doby umělcova působení v Rakousku a zahrnuje převážně akvarely, jejichž technicky perfektní stránka bere dech. Následuje fáze, kdy Helnwein tvořil v Německu a postupně přilnul spíš k olejomalbě a větším formátům. V roce 2003 se přestěhoval do Los Angeles a v USA žije dodnes. Jeho americká produkce je rozpoznatelná od ostatních obrazů námětem dětí se zbraní v ruce. Zrazená nevinnost se tak v pozdní tvorbě Gottfrieda Helnweina proměňuje v nevinnost poskvrněnou, jakožto děsivě aktuální téma současné americké společnosti.

Na některých obrazech nacházíme odkazy k tradičním námětům (např. Epiphany I – Adoration of the Magi, zobrazení několika příslušníku SS v posvátném úžasu nad blond Madonou s dítětem). Často odkazuje také k obdivovaným umělcům jako je Goya nebo Caspar David Friedrich a parafrázuje jejich díla. Zasazování starého do jiných souvislostí a pojímání klasického novým způsobem dělá z Gottfrieda Helnweina tvůrce nového žánru – tzv. kritické historické malby. Jeho pracná detailní malířská technika a ideové stanovisko jsou jakousi fúzí tradičního řemesla a současného konceptuálního přístupu.

Helnwein se neomezuje pouze na malbu a fotografii. V roce 2009 dostal nabídku podílet se na opeře zesnulého izraelského dramatika Hanocha Levina The Child Dreams. Izraelská opera v Tel Avivu jej oslovila, aby navrhnul scénu a kostýmy. Snad proto, že původní Levinova idea o hře, která by živě líčila sny a přání nevinných dětí na cestě za svobodou a mírem, se zdá být nápadně blízkou poselství Helnweinových obrazů.

Pozoruhodnou je dozajista i galerie 48 portrétů významných žen naší historie. Roku 1972 namaloval německý umělec Gerhard Richter 48 portrétů významných osobností. O dvacet let později, když společnost začala více zvažovat genderová hlediska, vyvstala otázka, proč mezi Richterovými osobnostmi nebyla ani jedna žena. V reakci na tento rozpor namaloval Helnwein právě výše zmíněnou sérii.

Na samém konci výstavy, kdy si už člověk připadá jako by lehce zesinal a zprůhledněl beznadějí, je paradoxně umístěn úplně první obraz z nejrozsáhlejšího cyklu The Murmur of the Innocents. Je na něm malá Anna, holčička, kterou známe i z ostatních obrazů. Její dokonale čistý do běla napudrovaný obličej a velké oči plné očekávání na obrovském plátně mluví za vše. A já si okamžitě při vycházení ze dveří kladu otázku, jaký to pro mě mělo smysl?

Gottfried Helnwein je stvořitelem hyperrealistické fikce, která dokáže sugestivně pohnout city všech lidí, jež si troufnou čelit jeho chladné hrůze na velkém formátu. Je fascinující, že se celý život se zaujetím věnuje jedinému poselství. Připomíná, že násilí a brutalita nikam nezmizí, když o nich přestaneme mluvit, burcuje v lidech větší zodpovědnost, neoblomně věří v lidskost. Je dobře, že stále existují umělci, kteří v době, kdy je umění osočováno z nedostatku velkých témat a nesrozumitelnosti, promlouvají jasným a přímočarým jazykem ke všem lidem bez rozdílu. Vídeňská retrospektiva mi předala pocit, že Helnwein se celý život zabývá něčím zásadním. Nehledejme však v jeho díle nějaké východisko, tuhle bolest si člověk musí vypít až do dna. Neb jak sám říká: „Mé umění není odpovědí, ale otázkou.“

2.10.2013 | Sputnik Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout